S kolegou Tomášem Tenkrátem jsme celou dobu laborovali, kde vlastně je v Praze Branická louka. Když tento název vložíte do vyhledávače map, budete marně očekávat zdárný výsledek. Naštěstí na webu festivalu United Islands Of Prague naleznete rozluštění hádanky. Branická louka, jak už název napovídá, je kousek od vlakového nádraží v Braníku, kde na levém břehu Vltavy je pěkně ušitý plácek jak vystřižený pro konání festivalu. Cesta k němu vede okolo zahrádkářské kolonie a stromořadím je dobře odhlučněna od blízkého okolí. Od čtvrtka 22. června zde pulzuje poslední ostrovní republika, která má sytě červenou barvu. Red Island je hodně nadupaný, co se týče hvězd, a svým záběrem uspokojuje nejširší publikum, i když čtvrteční tragédie ve fotbale se zdatně podepsala na účasti. Dnešní report vám přiblíží první dva dny života na tomto ostrově a mimo jiné zde naleznete dvojpohled na koncert J.A.R., ti zde křtili svou novou placku "Armáda špásu". (Dan Hájek)

Čtvrteční oblečení dresu pro Radka Antla

Na Branickou louku je to z centra nehorázně daleko, pročež jsem - jako mimopražský návštěvník, jenž onu vzdálenost podcenil - na místo činu dorazil až v průběhu vystoupení první kapely Psychonaut, za zvuku písně "Čau... jsem tady". Jak příznačné, říkal jsem si, když jsem sledoval hloučky přísedících, více méně chladně sledující vývoj koncertu. Čau, jsme tady, kde máme ty fanoušky? Nebyli jistě první ani poslední relativně neznámou kapelou, která otevírá festival veřejnou zkouškou, a zjevně tam s tím i přišli. Absolutně nerozhozeni nijakou atmosférou podali energický výkon a vystoupení si užili. Psychonaut je kapelou, která se před zraky širší veřejnosti z části cesty svezla na prostorném kočáře uznávaného vozky Romana Holého, proti čemuž jsem dosud neměl nic (víme, jak to je v hudební branži s možnostmi mladých muzikantů, že?). A už vůbec nic proti tomu nemám po vystoupení na United Islands, které bylo jejich prvním, co jsem měl možnost vidět. Bylo to veselé, bylo to zábavné, bylo to dobře rozpohybované. Veskrze tancovačka, místy dost ("Ztratím se v lese"), místy minimálně (Miro Žbirkovi dost možná věnovaná "Tepláková súprava") zabarvená českým funky, potažmo úchylnějším pop-jazzem. Rytmická kytara se občas urvala k tvrdšímu sólu, klávesy sem tam vydaly zajímavý zvuk, zpěv čas od času dost ujížděl. Ať už jde o hudební nebo textovou složku, nelze mluvit o přímo oslňující originalitě, ale rozhodně ani ne o nudné ztrátě času. Bylo okamžiků, kdy to fakt mělo šmrnc.

Jenže pak přišli J.A.R., smečka, která z Psychonauta udělala pouhého předskokana a koncertům, co zazněly po tom jejím, nalepila label afterparty. Poslechnout si Psychonaut a pak si stoupnout pod J.A.R., je asi jako dát si na baru jelzina a pak do sebe kopnout absint. Jelzin zachutná a zmizí, absint projede celou trávicí soustavou tam, zpět, tam a pak ještě notnou chvíli rotuje a rozpaluje žaludek. Jelzin je pití pro teenagery, absintem voní tvrďáci. Jelzina do sebe kopnete s klidem, bez obav, absint už tolik ne. Budí respekt. J.A.R. už jsou přeci jen chlápci v letech, se spoustou zkušeností a jasným postojem, Psychonaut parta mladíků, co si zkušenosti a postoj teprve tříbí. Počkejme si pár let a až pak hodnoťme přínos. J.A.R. mají na pultech novou desku "Armáda špásu". Dle koncertních ochutnávek se vrátili k tvrdším kořenům, ale kdo ví, jak ve skutečnosti zní. Zatím jenom ti, kdož odchytli nosiče vhozené do publika po skromném křtu, ovšem to už předbíhám. Moderátor Lubor Šplíchal po Psychonautech avizoval dvacetiminutovou zvukovou zkoušku, která se nakonec nekonala, což mohlo kde koho zmást. Kapela vylezla relativně včas a už intrem dala najevo, že při příležitosti emise "Armády špásu" zase trochu inovovala koncertní program: Intimní atmosféru, navozenou africkými rytmy a táhlými tóny kláves rozmetala exploze odpálená těžkými kytarovými riffy, znatelným zhlasitěním v reprobednách a atakem světelného parku. Otvírákem byla novinka z uvedeného alba "Jak ti je". "Dobrý večer, dobrý den, bába letí komínem v Brně. Vítejte v Brně," to jest (s největší pravděpodobností) součást textu písně, což působilo zábavně. Stejně jako Klempířova (samozřejmě přátelská) urážka publika, komentující již zmíněnou účast: "Jsem rád, že nejsme v přesile. Ty starý chlápci měli deprese, že vůbec nejdou hrát, že ty kreténi nepřijdou. A hele." Pod scénou v tu chvíli už bylo docela slušně nashromážděno, což dalo znát, že Red Island se v ten den pro většinu příchozích rovnal koncertu Jarů.

Mezi největší pecky patřily tradičně klasiky: "B-Bus" a "Mydli-to", exhibicionistická "Dr. Feelgood", dávná "Holého band". Z novinky "Superpéro" s refrénem "tak neváhej a zabodávej svý superpéro" by časem také mohla vyrůst taková klasika - zdravé agrese v sobě má až běda. Hrálo se hlavně z desek "Nervák" ("Metamegamastítko" "Brutek modelář", "Nuly", "Pohodlný") a "Homo Fonkianz" ("Pap muziek", "Neviděli mou funku", "O lidech řekla Míša", v přídavcích pak "Už mizí pryč je... Hanka" a "Bulháří"). Z pódia šla uvolněná atmosféra, Klempíř chvílemi frázoval, jak se mu chtělo, Vrtulník si sem tam do textu přidal něco navíc a ryl do publika otřepaným "tomu říkáte ovace?", Bárta mezi písněmi prozpěvoval "kdo v zlaté struna zahrát zná", Holý typicky pohodářským způsobem pohazoval svými kurdnami, zbytek muzikantů si vyměňoval pobavené pohledy. Křest proběhl bez kmotra a zbytečného prodlužování, návštěvníci hřměli spokojeností. Opět to byl (aspoň pro mě) nářez přesně dle výzvy písně "Holého band" "zapálit, rozsekat, sabat, sabat". Zase jsem jim to sežral. Bodejť by taky ne, když jsou tak uvěřitelní. Nebo "ven, vole, z ulice a chraň svůj rod" zní z úst Oty Klempíře uměle? Pojďme si to sjet ještě jednou z pohledu kolegy Tomáše Tenkráta a pak se vraťme ke zbytku programu.

Když se J.A.R., alias Armáda špásu, okolo deváté večerní vyskládali na pódium, byla Branická louka zaplněna sotva z poloviny. Bylo vidět, že hodně lidí přišlo pouze na čumendu, tedy že jen stáli v pozadí a tiše pozorovali. A to samozřejmě Jaři rádi nemají, zejména Klempíř si během večera nebral servítky a počastoval diváky některými peprnými výrazy. Svůj blok započali novinkou z křtěné "Armády špásu", vůbec všechny skladby, včetně skvělého prvního singlu "Superpéro", naživo vyzněly na jedničku s hvězdičkou. Vypadá to, že novinka bude o něco ostřejší a drsnější než minulý "Nervák". Každopádně bonbónky z novinky mi udělaly velké chutě na celou desku, nejspíš totiž opět nezklame. Psát o J.A.R., že hráli bezchybně, by bylo vyléváním vody do Vltavy. Vzhledem k tomu, že měli k dispozici pouze hodinku a půl, koncert neměl slabší chvilku. Zahráli průřež všemi svými alby, přičemž největší díl byl z "Homo Fonkianz", ale dostalo se i na skladby jako "Mydli-to" nebo "Pohodlný". I ty největší pozorovači se naštěstí ke konci vystoupení značně osmělili, a tak závěr v podobě "Už mizí pryč je...Hanka" a "Bulháří" byl opět velmi vygradován. Mašina, která si momentálně říká Armáda špásu, měla sakra silné palivo a pod širým nebem, v příjemném počasí, odehrála svůj standard, který je samozřejmě velmi vysoký. (Tomáš Tenkrát)

Jak už bylo vzneseno výše, J.A.R. první den Red Island znamenali vrchol programu. Asi právě proto vzbudilo rádoby vtipné označení Holého bandu jako předkapely následujících Living Room z úst zpěváka skupiny CBho protestné "fůůůj". Co se týče výkonu Living Room, nejednou jsem si při něm vzpomněl na Southpaw, hned několikrát jsem pocítil natěšené svrbění, když jsem pomyslel na sobotního headlinera Placebo. Většina repertoáru kapely se pohybovala někde v tomto rozmezí, což jednak může znamenat pochvalu, jednak to lze brát jako znuděné mávnutí nad další kapelou tohoto typu, která tam má krom jiného indie kytaru, tak trochu melancholický zpěv a anglické texty. Mohu-li v interpretaci onoho přirovnání radit, vyberte si spíše druhou variantu. Living Room nedělají blbou hudbu, zaznamenal jsem několik prima nápadů, jen už jsou kolikátí v řadě a překvapit mohou (alespoň co se týče mě) minimálně. Nehledě na to, že se do konceptu celého večera mnoho nehodili. Čtvrteční program pod vlajkou Red Island uzavírala funky výrazně načichlá kapela milo, která nemá daleko třeba od výše popsaných Psychonaut. Zpěvák se svojí rádoby cool image vytažené košile a ledabyle uvázané kravaty svým hlasovým projevem tak trochu evokoval Michala Malátného z Chinaski, basák se občas schoval za bubeníka, ten, co hrál na klávesy si to užíval. Texty zněly zajímavě, na první dojem ale poněkud násilně šroubovaně. Ideální produkce na dojezd, pokud vám tedy nevadí trocha toho funky kliše po česku. Milo prý vyznávají hudební filozofii "přímočaré hudební smršti". Přímočaré to bylo, to ano, ale to je asi tak vše, což naznačila účast pod scénou. Jestli jim po třetí písni věnovalo pozornost padesát lidí, bylo to hodně. Což z jejich vystoupení činilo poněkud bizarní podívanou. Odlivu zúčastněných není důvod se divit, stánkaři to zabalili, půlnoc už odbyla, hmyz začal být obtížný. A tak se šlo.

Páteční rozjezd Tomáše Tenkráta

Po čtvrtečním nastartování znamenal pátek již plnohodnotný celodenní program. Jako první se představili Maďaři Jazzékiel. Prvních pár roztroušených zvědavců mělo možnost pozorovat partu hodně mladých floutků, kteří se představili jako rock s trochou elektroniky a jazzu, jenže to nebyla pravda. Jazzékiel pro mne znamenali snad nejhorší vystoupení, jaké jsem na UI viděl. Chvílemi příšerně připomínali další Maďary - Omegu. Dvoje klávesy, bezbarvý zpěv ústředních zpěváků, ploché bicí a nudná kytara. Spravit náladu mi měla americká úderka Tito & Tarantula, od níž jistě znáte pár písniček z několika hollywoodských filmů. Skvěle našláplá rocková smršť á la Pearl Jam měla výborný zvuk. Charismatický frontman Tito Larriva se správně vyhrubeným hlasem dodával celému jejich setu potřebný šmrnc. Sehraná kapela (s ženou za kytarou) sázela na tvrdé riffy, procítěná sóla, ale v neposlední řadě i melodie. Pobavili mne hodně, troufám si tvrdit stejně jako většinu ostatních. Ostrým sluncem sužovaná branická louka, tak měla právě za sebou jedno z nejlepších vystoupení dne. Na druhé stage už byli připravení Jolly Joker & The Plastic Beatles Of The Universe, stálice českého klubového podhoubí, která si libuje v míchaní hip hopu s nabroušenými kytarami a patřičně naléhavými texty. Zvuk měli na malou scénu až moc přebuzený a většina z přítomných po chvilce odcházela jinam. Jednalo se o takové to klasické odpolední vystoupení, kdy si návštěvníci dávají první pivo, očumují situaci a kapela je tak vlastně brána jako podkres pro začáteční oťukávání.

Kolem jedenácté večerní se na stage B ukázali další Američané, konkrétně losangeleští Fishbone. I jejich vystoupení po famózním Tahovi sledovalo poměrně hodně lidí, kteří se tísnili na malé scéně. Pozitivně namixovaná směsice ska a punku byla na noční řádění jako dělaná. Tahle parta sice je českému publiku známa, ale rozhodně se nenudil ani ten, kdo byl jejich hudbou nedotčen. Sice měli také trošku zvukové problémy, ale čert je vem, tady šlo o zábavu a ta byla. Frontman Dr Mad Vibe byl tradičně jak z divokých vajec a postaral se o výbornou náladu, která visela v prostoru společně příjemně letně provoněným vzduchem. Po nich nastoupila ještě skupina Sto zvířat, ti předvedli slušný výkon takhle pozdě v noci, i když si celou dobu stěžovali na to, že začali hrát později a ještě vše museli zkrátit, nejvíc nadávek však odnesl zvukař.

Večerní smršť Radka Antla

Na podezřele malém pódiu písmene B dostali prostor také vítězové Coca-Cola PopStar číslo tři Temperamento. Když jsem sledoval jejich zčásti nejistý (zkuste si rapovat a přitom brnkat na kytaru), zčásti chladný, až líný a celkově ne zrovna zábavný výstup, pochopil jsem, co myslel nejmenovaný kolega z redakce, když mi vysvětloval, že "to těm bejvalejm metalákům prostě nevěří". A většinu koncertu jsem produmal nad tím, jestli to je vážně sešlost čistě pro peníze nebo to ti kluci myslí upřímně. Byť mě jejich písně spíše baví než naopak, výstup na Red Island mě přiklonil k první variantě, čímž ovšem netvrdím, že to tak opravdu je. Možná ten zčásti nejistý, zčásti chladný a celkově ne zrovna zábavný výstup zavinila slabá účast (a tím pádem nijaká atmosféra) pod pódiem, která znatelně narostla poté, co na áčku dohrála Khoiba. Jistou dobu si tak Temperamento užili špičky, trvající několik písní, to než z dáli ozvali Support Lesbiens. Zazněly jen věci z "Uno Momento" (včetně "Zimy", jejíž slova "héj, to je kláda, hóu, sakra porte" v třicetistupňovém vedru vyznívala komicky), po půl hodině pánové zmizeli. Prý nemohli jinak, prý byli donuceni. Slušně se omluvili.

Půl devátá večerní znamenala pro Stage B červeného ostrova jedno z největších překvapení Branické louky. Nastoupili na ni totiž Francouzi 10 Rue d'la Madeleine, pro mě osobně vrchol večera. Do popředí francouzské scény se dostali teprve v roce 2002 vítězstvím v rockové soutěži Rocktambules, v České republice ale nehráli poprvé. Například vloni zde během dvou týdnů odjeli celou šňůru koncertů. Konferenciér je uvedl jako metalový šanson, což je ohraničení minimálně nepřesné. 10 Rue d'la Madeleine tvoří šest tvrďáků, obsluhujících bicí, basu, kytaru, klarinet a housle, jejich repertoár se pohybuje někde mezi cikánskou lidovkou, metalem blízkým třeba Clawfinger a francouzským hip hopem. Znělo to zajímavě, mělo to silnou melodiku a skoro šokující energii. Působilo to velmi profesionálně a přitom spontánně. V tišších momentech pod scénu doléhala produkce z Red Zone, těchto momentů zde však bylo minimálně. Tahle parta k věci přistupuje s punkovým nasazením, zbytečně krátký, tři čtvrtě hodiny trvající set frontman Ed zakončil zápasem na pódiu a závěrečným skokem do bicí soustavy. Masakr!

Hvězdný třpyt Dana Hájka

Stage A ve večerních hodinách patřil třem rozličným vystoupením. Jako první mi do vínku spadla Khoiba. Hned úvodem ale musím říct, že páni zvukaři se moc nevyznamenali. Po celý set se z aparátu ozývalo nepříjemné praskáni podobné lupaní statické elektriky a k tomu se přidala nepřiměřená hlasitost. První zjištěním bylo, že Khoiba se hodně obklopila klávesami a zvuk začal být hodně elektronický, což mě hodně bavilo. Ema Brabcová mi však tento večer přišla nějak mimo, skoro nekomunikovala s publikem a když se náhle v závěru rozpovídala, tak se chudák holka v tom zamotala a při odchodu se ani nerozloučila. To dohnal Filip Míšek a pokud odečtu ony technické problémy, mělo to šťávu a bavilo mě to. Při Support Lesbiens už byl zvuk v pohodě, když se chce, tak to asi jde. Očekával jsem, že zahrají něco z chystané desky "Euphony & Other Adventures", ale chyba lávky. I když jsme na ni byli Kryštofem Michalem upozorněni a dozvěděli jsme se její datum vydání, tak ani pilotní singl "An English Stereo" nezazněl. Supporti vsadili na provařené hity, ty však oproti uhlazeným studiovým podobám měly více života. Michal naživo umí, rozhodně mu jde i kontakt s publikem a pro tento večer si zvolil dres á la Pavel Nedvěd. Lidé se dočkali klasických vypalováků "Cliché", "Bet My Soul", "Sweet Little Something" nebo "On My Line". Zabrousili i do historie ranné tvorby a na úplný závěr si nechali dvojici "Let's Dance" a "M.F. Stealing".

Hlavní hvězdou však byl multitalent Rachid Taha. Ten stejně jako Khaled, který vystupoval na pondělním finiši Green Islandu, prezentuje arabský folklór. Je však mezi nimi propastný rozdíl. Khaled více sází na původní motivy a jde více orientální cestou, kdežto Rachid jde blíž k funky, v kterém pevně stojí ve svých kranflecích, coby velmi dobrý následovník Jamese Browna. Jeho skoro hodinu a půl trvající vystoupení mělo velký spád, i když počáteční technické problémy kytaristy a Rachidovým mikrofonem marnily plný výkon. Pak se ale konal velký mejdan, jehož koučem byl Rachid oblečený do třpytivého oblečku pokuřujíc cigárka. Jeho doprovodná parta mu skvěle sekundovala, sázel jednu pecku za druhou a došlo na parádu "Ya Rayah". V jeho tvorbě se nikterak nevytrácí ono kouzlo orientálních inspirací ani dva přídavky se nevytratily a publikum si to náležitě užilo a protančilo.

V meziprostorech jsem nakoukl do Red Zone, kde jsem se nejvíce těšil na djský set formace Ladytron. Než však na ně přišla řada, vychutnal jsem si kousky setů Raie a Veclifa, kteří vsadili na rovné beaty a zvuky trance a progressive trance. Ladytron vystoupili jako duo kousek po půl dvanácté, za mix pult se postavili Mira Aroyo a Reuben Wu. Měli to pěkně rozdělené a střídali se po krátkých úsecích. Reuben vsázel víc na taneční tracky a Mira se nebála vmixovat třeba i pěkně kytarami nadupaný track. Její party byly i více experimentálnější, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že tance chtivé publikum chtělo spíše rytmy, které servíroval Rueben. Mira měla občas docela kiksy, kdy celou dobrou práci zhatila nějakým špatným přechodem nebo v jeden moment dokonce utnula volume skoro na nulu. Bylo však znát, že zůstali věrni obrazu tvorby domovské formace a servírovali zajímavé electro vibrace.

První dva dny Red Islandu byly vydatnou přípravou na sobotní program, v kterém hlavní prim hrají Placebo coby největší lákadlo festivalu United Isladns Of Prague. Nabitý sobotní program a uvolňující neděli přiblíží druhý report. Čtvrtek a pátek přežily pád fotbalové reprezentace, ale lze očekávat, že nejvíce bude narváno v sobotu, zůstaňte na příjmu.

United Islands Of Prague - Red Island, Branická louka, Praha, 22.6.-25.6.2006 (část první)

Fotogalerie: