Yvettu Blanarovičovou zná většina národa jako estrádní figurku z pořadů Petra Novotného, jen zlomek ví o jejích divadelních a hudebních aktivitách. Jako zpěvačka se rozhodla připomenout letos na částečně autorské desce "Santa Maria", již povila spolu s přítelem Marcem Pillem. Výsledek? Co do formy zdařilý, co do obsahu nikoli.
Televizní sál za ostrozraku kamer bouří uplaceným smíchem a potleskem v reakci na další přiblblý výstup upoceného baviče. Zanedlouho mu pod zář drahých reflektorů přiběhne pomoci jeho věrná parťačka, aby dle tuctového scénáře předvedla další variantu na model hýkající dementky. Ona atraktivní, v civilu inteligentní žena má ještě pár minut čas, a tak si zatím prozpěvuje svým krásným, něžným hlasem, jenž jako mladičká školila coby studentka hry na housle a operního zpěvu na Státní konzervatoři v Žilině, později jako absolventka hudebně dramatického oboru Státní konzervatoře v Praze. Škoda že ji nikdo neslyší, říká si. Škoda že upadla v zapomnění ta řádka rolí, co má za sebou, divadelních (Kitty v "Anně Karenině", Eržika v "Nikolovi Šuhaji loupežníkovi" nebo cizí kněžna v "Rusalce") i filmových ("Stvoření světa" Jiřího Menzela či "Hlučná samota" francouzské hvězdy Philippeho Noireta), ta česká i mezinárodní ocenění, jež za ně dostala, hudební zkušenosti, jež nasbírala (ať už v GBS Bandu, kde zpívala s Pavlem Vítkem slavnou "Má svůj den", nebo s Českým národním symfonickým orchestrem, u nějž pěla slavné světové árie). Ví aspoň někdo, že právě ona každý rok organizuje charitativní Koncert plný hvězd, že stojí za Nadačním fondem Fantazie i za Občanským sdružením La Sophia? Málokdo. Lid rád škatulkuje, pro něj není ničím jiným než estrádní figurkou, členkou syndikátu nevkusných televizních klaunů, potažmo
"malým, ale šikovným" čertem od Zdeňka Trošky.
Snad proto vkročila
Yvetta Blanarovičová - po boku svého partnera Marca Pilla - do nahrávacího studia. Aby alespoň těm, kdož o to stojí, ukázala, že má také inteligentnější tvář. Na komerčně ideální tuc-tuc popík z pera Svobodova, jenž se v souvislosti se slovy
zpívající bavič dere na mysl asi nejrázněji, zapomeňte. "Santa Maria" skýtá romskou muzikou silně ovlivněné písně autorské i (zhruba z poloviny) vypůjčené, přičemž velkou část tracklistu zastávají počiny světoznámých
Gipsy Kings, ideální to nápovědy pro představu o povaze desky: latino, španělky, temperament, bajlabajla ejchuchů, tatry rozžhaveného písku, určitě i rajcovně zpěněné moře a tak dál. Ačkoli se to poslouchá lépe než onen ideální tuc-tuc popík z pera Svobodova, výrazům jako
nudné klišé se při dost možná protrpěném poslechu neubráníte.
České a slovenské texty, tvořící zhruba polovinu všech písní, jsou krom jedné výjimky dílem Blanarovičové. Autorem původních melodií je až na jednu výjimku Pillo. Partnerská idylka, v níž on si drnká na kytaru, ona špitká o lásce. Ať jsou zamilovaní, šťastní, ať hýří absolutní spokojeností, po bolestných rozchodech si jistě zaslouží nějaké to vášní nabité svítáníčko. Během tvůrčího procesu by ale neškodilo přestat se držet za ručičky a dát si větší odstup. Třeba by pak "Santa Maria" nezněla jako soundtrack k jedné z těch infantilních telenovel, obohacený o kvantum coververzí. Třeba by pak slova jako
"Buď mým snem a dotýkej se rtů, které šeptají slůvka jen, co tě svádí k mým polibkům," mířila rovnou do koše.
Tolik nenávisti, závisti a jedu, tolik kamení metat na ty, kdož po mně milou písní. Já proti těm dvěma ale nemám zhola nic. CD jsem z dost odfláknutého obalu vyjímal bez jediného, byť titěrného předsudku. Je mi sympatický Yvettin i Marcův zpěv, taktéž jižními kraji nahřátou muziku mám rád, najdu-li v ní nějaký důvod. Invenci, charisma, nadhled, cokoli, co ji povýší nad suchou rutinu. Věřím dokonce, že ta placka je upřímná a osobní. Ani jednoho z těch dvou ale nemiluji a nevidím ani jiný důvod, proč by měla být osobní i pro mě.