Nicolas Cage si vykračuje mezi regály, tlačí před sebou nákupní košík po okraj naplněný láhvemi s alkoholem. Johnny Depp s ještěřím ocasem, kazeťákem nalepeným u hlavy, po kotníky se brodící vodou ve zdevastovaném hotelovém pokoji. To se vybaví jedněm, když se řekne Las Vegas. Kasina, rulety, dlouhé řady jednorukých banditů, cinkot a šustění peněz se vybaví těm druhým. Synťákoví kytarovkáři The Killers pak těm ostatním. Už teď mi je ale jasné, že nebudu první, kdo Panic! At The Disco bude dávat do souvislosti právě s touhle partou. A to nejen kvůli městu, odkud pocházejí. Vezmu to tedy odjinud.

Jsou čtyři a dali se dohromady kde jinde než v hlavním městě hazardu. Bez nejmenších výčitek svědomí o nich můžeme mluvit jako o módní partě, vezoucí se na současném trendu kytarových kapel. A to se vším všudy. Image mají přesně podle požadavků doby, to znamená kravaty, lehce upnuté košile, stylové načesané patky. Svým skladbám, jejichž stopáž nepřesahuje sympatické tři a půl minuty, dávají pekelně dlouhé názvy.

Třináctku písní na debutovém "A Fever You Can't Sweat Out" otevírá "Introduction" v podobě nepříliš původního ladění rádia. Kolik desek s podobným úvodem jsem už slyšel? Ostatně slovo originalita není zrovna výraz, který by vystihoval tohle album. Po zhruba půlminutě se rozjíždí věc s dlouhým názvem "London Beckoned Songs About Money Written By Machines" a byla to právě tahle skladba, která mě po několika otáčkách kompaktu přiměla vzít do ruky booklet, abych se ujistil, že to, co se mi prohání v mechanice přehrávače, nejsou tloustnoucí zaprodanci Good Charlotte. Jisté podoby s těmito pseudopunkery si zkrátka nelze nevšimnout. Tedy aspoň na první poslech. Svůj podíl na tom má i barva vokálu Brendona Urieho, jemuž vyšší hlasové polohy dělají evidentně dobře. Už bychom se ale asi jednou provždy měli smířit s tím, že v dnešní době každá kapela připomíná nějakou jinou.

Panic! At The Disco je v podstatě kytarovka se současným zvukem, která disponuje punkovým nábojem a razancí, ovšem bez oné punkové přímočarosti. Tu se jim totiž daří úspěšně rozmělňovat a tříštit a vzápětí nahrazovat tanečním kopákem a dalšími elektronickými doplňky včetně elektrického piana, trubky nebo třeba i violoncella jako v závěrečné "Build God, Then We'll Talk".

Podléhat módním trendům je snadné a pohodlné, ovšem následně si to přiznat je už horší. Já svoji (občasnou) slabost pro trendy klidně přiznám. A také přiznám to, že mě tahle deska baví, i když je na ní pramálo původního, originálního a všechno, co se na ní nalézá, jsem už slyšel někde jinde, a to nejmíň stokrát. Nutno ovšem říct, že kdyby "A Fever You Can't Sweat Out" vyšla před několika lety, zcela jistě by způsobila pád mnohých kritiků a fanoušků na sedací části jejich těl. Dneska to je jenom jedna z mnoha trendy kapel, které se podařilo vydat zajímavou a zábavnou prvotinu.