Anglický producent a experimentátor Matthew Herbert (také Herbert, Dr. Rockit, Wishmountain, Radio Boy) si v poslední době rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek práce - minulý rok stihl jako Herbert vydat počin "Plat du Jour" a svým celým jménem se podepsal pod úspěch sólového debutu Roisín Murphy (ex Moloko), s níž vyjel i na šňůru. Teď mu vyšla výborná sólová novinka "Scale". Prezentuje ji na turné, v rámci něhož se už za několik dní představí v pražském Lucerna Music baru. Zvukový kouzelník prozradil v promo rozhovoru, který má musicserver k dispozici jako jediné médium v Česku, hodně ze svých specifických tvůrčích postupů, které jsou pevně srostlé s jeho světonázorem.

Venku máš novinku "Scale". Co se změnilo od tvých prvních alb, jakou si urazil cestu?

"Scale" chápu jako sesterskou desku k "Bodily Functions", ale také jako sestru předchozího "Plat du Jour", po němž mi šlo hlavně o uvolnění v tom smyslu, že jsem chtěl jen sedět u piána a přemýšlet o melodii a harmonii, používat jen známé nástroje, se kterými cítím emocionání vazbu, bez toho, abych se ptal, zda používám co nejoriginálnější postup. Snažím se neustále zvedat své ambice. Myslel jsem, že "Around The House" nebo "Bodily Functions" jsou podobné, když jsem si je nedávno poslechnul, přišel jsem na to, že zněly docela jinak - velmi prostorně, ale nerozvinutě. Cítím v nich takovou estetiku špatného snu. Je to ten sound taneční muziky, kdy lidi ještě sedí doma a učí se pořádně zacházet se vším tím vybavením a objevují jeho plné možnosti. Nyní pracuji na úplně jiné úrovni, myslím technicky. Sedím ve studiu a mám podmínky, které se mohou srovnávat třeba s Quincy Jonesem. Na mixu můžu pracovat daleko preciznějším a dynamičtějším způsobem. V tomto směru posouvám svou hudbu zase o kus dále i za cenu, že si rozbiju čumák, upadnu do pompéznosti nebo se budu opakovat.

Nové album zní barevněji. Užíval sis aranžování orchestru?

Jedna z věcí, na kterou jsem na nové nahrávce opravdu hrdý, je, že v některých skladbách hraje až sedmdesát muzikantů - třeba v "Moving Star" je ale orchestr velice v pozadí a užívám ho skoro jako sampl. Jinde, třeba ve "We're In Love", se zase rozvine do plného květu. Na "Plat du Jour" jsem použil třeba jen dva kousky chleba a toust. Zjistil jsem, že nejmenší věc, která je pro mě zvukově použitelná, je kostka cukru... Tentokrát jsem se ale o tyhle věci tolik nestaral, způsob práce byl bližší klasickému pojetí hudby.

Některým fanouškům může ale přijít nové album méně radikální, více tíhnoucí k popu...

Slova jako radikální nebo tradiční jsou ve spojení s hudbou vždy ošemetná. Například big band může někomu přijít jako staromódní, tradiční, neaktuální. Ve skutečnosti je třeba house music daleko staromódnější. Myslím, že když hraje dvacet lidí pohromadě akusticky, zní to čerstvě. Je radikálnější a zajímavější přijít na nový zvuk touto cestou než elektronicky. Důležité je pochopit, že veškerá hudba, kterou dělám, začíná u mikrofonu, je v ní naprosté minimum syntezátorů - nebyly použity na "Plat du Jour", "Goodbye Swingtime" ani na albu Radio Boy, na "Bodily Functions" jsou asi jen dvě linky. Nepoužívám ani drummachines. Prostě nic, co by generovalo zvuk elektronicky, i když je pravda, že na "Scales" jsem to párkrát porušil. Nemám žádnou hierarchii v používání zvuků. Harfa pro mě není o nic zajímavější, než skříň která padá ze schodů.

Z čeho pramení tvé zásady, jež při tvorbě užíváš?

Věřím, že mikrofon zachytí více než jenom zvuk. Kdybychom uměli správně naslouchat, mohli bychom říci, jaká byla v době nahrávání teplota, jestli bylo léto nebo zima, v jaké místnosti se to odehrálo, jestli tam byly dřevěné stěny nebo cihlové. S tím souvisí, že se nechci podřizovat světu technologií a jeho předem určeným vzorcům. Jestli japonský programátor nastavil před dvaceti lety, že tohle plus vytvoří zvuk, se kterým pak musíš pracovat, já jdu radši cestou vlastní odpovědnosti. Vše si sám nahraji, to je moje vlastní perspektiva. Proto jsem napsal pravidla PCCOM, můj manifest, že nelze užívat zvuky užité před tebou, připravené vzorky, přednastavení a loopy. Jde mi o maximální originalitu, která se promítá i do mého životního stylu. Muzika je metaforou našich životů, je to přeskupování paměti. Lidé se dnes podřizují velkému množství různých autorit, většinou bez toho, aby se ptali. Ale v muzice tohle není nutné, obzvláště v elektronické hudbě, kde jsou dnes kreativní možnosti prakticky neomezené. Bohužel to často vypadá, že je spíše o opakování nápadů.

K čemu tedy všechna ta pravidla slouží, co je tvým cílem?

Mnoho lidí je kritických k tomu, jak chápu hudbu, ale myslím, že je to spíše nepochopení. Snažím se vzbudit v posluchačích zájem, aby si poslechli něco, co možná původně ani nechtěli. Abych jim sdělil příběh. Dvě věci jsou pro mě důležité a držím se jich už dlouhou dobu. První je kritika stavu světa. Mikrofon je pro mě jako zbraň, jejíž hledáčkem můžu zamířit kamkoli. Svět díky mně může poslouchat zvuk cereálií, britský tank Chieftain přejíždějící večeři, George Bushe v Londýně nebo prostě zvuk někoho, kdo je nemocný. Zajímá mě také princip pomíjivosti. Používám spotřební věci - repetitivní, neinspirující, okoukané, jako třeba plechovku Coca Coly, která je stejná už mnoho let a jsou jich po světě miliardy takřka identických. Vstoupí do našich životů třeba na dvacet minut a pak je z nich odpad a přitom bylo na jejich výrobu potřeba velké množství energie. Mohou mít ale i pozitivní efekt. Občas si dám kolu, ale mohu z ní udělat něco unikátního tím, že ji proměním v hudbu a oživím ji v nových souvislostech. Nemusíme věci používat vždy způsobem, pro který byly vytvořeny. S plechovkami pracuji různými způsoby při nahrávání i na všech živých vystoupeních.

Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?

Určitě projekt Radio Boy, kdy jsme dali posluchačům hudbu zadarmo. O její kvalitě ať rozhodnou jiní, ale líbil se mi hlavně princip nahrávání, kdy jsme ničily právě věci denní spotřeby. Šlo o kritiku toho, jak kapitalismus chápe hudbu a kreativní proces, a právě proto jsme album nemohli prodávat. Měl jsem z toho dobrý pocit a rád bych si to zopakoval ve větším měřítku. Na Radio Boy jsem pracoval asi týden, příště bych si chtěl se vším více vyhrát. Je velice složité chápat se jako produkt v systému, který moc nerespektujete.

Jak by si popsal "Scale", co tě při tvorbě nejvíce inspirovalo?

Je to vášnivá nahrávka, které čerpá z pocitů frustrace ze stavu světa. Například mnoho států dnes nedodržuje Ženevské konvence a chtějí je změnit. Doba je jiná, než když jsem vyrůstal, a nejsem z toho nadšený. Ale je také oslavná - raduji se nad spoustou skvělých částí mého života. Základem ale zůstávají negativní věci, například cukr, který máme v koblize pochází z otrokářských lodí. A je tady spousta dalších výhod, z nichž se můžeme radovat díky našemu ohromnému, ale nepříliš úchvatnému impériu. Nazval bych ji "naštvaná sobotní pařba", je to něco jako párty ve válečné zóně. Nemůže to být album "Ruce nad hlavu". Chtěl jsem se pohybovat někde mezi těma dvěma póly.

Vnímají vůbec lidé pozadí tvé muziky, zajímá je vůbec?

Snad ano. I když třeba zpočátku netuší, snad později zjistí, že tancovali na zvuky šampónu, golfových úderů a podobně a jaké souvislosti to může dávat. Rád bych naplnil svět popu ideami. Snad někoho přiměji se zamyslet třeba nad tím, že by neměl volit tak falešnou vládu.

Proč zrovna "Scale" (v překladu měřítko)?

Je o vzdálenosti mezi mým dětstvím a současností - 34 let už je slušná doba a právě tou všechno poměřuji. Mám tam třeba zvuk zvonku, se kterým jsem si hrál, když mi byly tři. Slouží jako vazba k mému mládí. Slyšet je ale i sampl srážky dvou meteoritů, jež jsou vlastně zbytky z velkého třesku, tady se zase můj věk jeví jako zanedbatelný. Část alba je o smrti. Zajímavé je, že známe přesně dobu od našeho narození, vždyť proto jsou narozeniny, ale nikdo neví, jaká je vzdálenost mezi ním a smrtí. Můžu být v polovině života, nebo mám za sebou 99 procent a dnes v noci zemřu při dopravní havárii. Skrze použité zvuky, jsem se snažil tomu porozumět. Vždy se pokouším dělat hudbu, která zní lidem povědomě, i když ji slyší poprvé. Já se vracím do dětství, třeba právě znovuobjevováním zvuků a údivem nad nimi.

Tvoříš a hraješ pro specifickou skupinu lidí. Pozoruješ, že tví fanoušci mají něco společného?

Nejsem si jistý publikem, třeba co se týče politické orientace. Často bývám obviňován, že ho ovlivňuji jako kazatel, ale já jen ujasňuji svou pozici. Určitě nemám nijak vyhraněné posluchačstvo - hraju na velkých rockových festivalech lidem, kteří pak jdou na Sepulturu, nebo na uměleckých akcích a výstavách, politických debatách. Rozhodně nepřipravuji svou hudbu pro danou sociální skupinu, chci jenom sdílet příběhy, které se mi zdají zajímavé a měly by být řečeny. Tyto příběhy jsou na rozdíl od toho, že budu sáhodlouze mluvit, co jak dělám, opravdu podstatné, důležitější než život a smrt. Jsem vypravěč, o tom je hudba! Upřímně řečeno, můj vlastní příběh je zajímavý asi ze všeho nejméně.