Můj vztah k the.switch není bez peripetií. Když jsem je poprvé viděl před několika lety na jakémsi koncertu, líbili se mi pramálo. Poskakovali tehdy po pódiu v bílých montérkách, Štěpán Šatoplet furt vzdychal, celé to působilo nevěrohodně. Říkal jsem si, že jako divadlo dobré, jako hudební zábava už méně. Tehdy jsem se spletl, to dnes přiznávám. Nebo se the.switch vzápětí strašně zlepšili, ale spíš byla chyba na mé straně. To jsem poznal předloni, když vydali desku "Beautiful" a následně vyhráli vyhledávací soutěž Jim Beam Music. Bohužel byli vítězem posledního ročníku, a tak zůstali stranou zájmu velkých médií. Škoda, protože oni jsou tím, kým se mohou ohánět příznivci metalu, když jim zaslepení popaři tvrdí, že ostré kytary jsou na jedno brdo, že tam není melodie, bla bla.

Jistou výjimečnost, jíž the.switch na domácí scéně drží, potvrzují i novinkou "Svit" (průvodce po ní si můžete přečíst zde ). Předně je třeba říct, že to není jednoduchá deska, která by se snadno poslouchala od první vteřiny. Zní to jako klišé, ale je tomu tak: Musíte jí dát čas, trochu se s ní pomazlit. Pak to poznáte. Tak třeba otvírák "Vládce" v sobě obsahuje tolik žánrových a instrumentálních přechodů, až máte pocit, že si jeho pomocí chce kapela podat přihlášku do kurzu artrockových šílenců. V dalších minutách ji ale toto blouznění přejde, takže suma sumárum je "Vládce" luxusní zpestření hned na úvod.

Dřív jsem několikrát v souvislosti s the.switch zmínil americké Deftones. Takový příměr nebyl vůbec od věci, skupina se partě kolem China Morena podobala jak některými hudebními postupy, tak především vokálním projevem. U "Svitu" už ale budu zpodobňováním s Deftones šetřit, poněvadž došlo k určitému posunu. Spíš bych se nebál mluvit - když už mám chuť škatulkovat - o souznění s Tool. Především pak s jejich vícevrstevnatostí, ochotou balit melodie pod nános divných zvuků a kytarových valů. Primárně tedy u the.switch zůstaly temné nálady, pocity propocených a možná i prochcaných snů, mihotavý a trouchnivý svět, spolu s ním ale ustoupila expresivita, nechutenství, občas probleskne jakési hudební opojení optimismem.

Kapitolou samou pro sebe jsou a nepochybně i v budoucnu budou texty. Ty vskutku nejsou kolářovsky (rozuměj podle Petra Koláře, nikoli Jiřího Koláře) primitivní. Zmínka o známém českém básníkovi nebyla náhodná, neb zvláště jeho tvorba z přelomu 40. a 50. let obsahovala leccos, o čem tu pořvává, tu rapuje, tu notuje Šatoplet: zklamání, marnost, absurdní obrazy, nepochopení, periferie. Ne vždy to je honosné a zábavné, někdy jsou verše (na rýmy zapomeňte, však jistě znáte základní poučku pseudobásníků, že hloubavé sdělení se nesmí rýmovat) jazykově šroubované, každopádně ale jde o věc v české muzice málo vídanou.

Abychom to nějak shrnuli, že? "Svit" je zvláštní, ale skvělé album. Zdráhám se mu dát devět bodů, vlastně ani nevím proč. Snad že zvuk by mohl být intenzivnější, že by mohl působit hutnějším dojmem. Také Štepán Šatoplet by pro lepší dojem občas potřeboval hlasově vypomoct. Jinak ale produkce alba snese přísná kritéria, na de facto amatérské poměry to je kus špičkový. A proto the.switch nakonec těch devět puntíků přidělím. Vždyť kvalitní hudba se má podporovat. A což teprve umění!