Paul Simon je bezpochyby žijící legenda. A když žijící legenda ještě pořád hraje a navíc hraje dobře, je určitě důvod podívat se na její nové album trochu podrobněji. Také už toho hodně o "Surprise", aktuální Simonově desce, bylo napsáno v našem průvodci. Teď ovšem nastal čas, abychom se na ni podívali trochu méně deskriptivním a trochu více kritickým okem, abychom zjistili, zda se mistr tesař utne, či nikoliv. Ono oko bude navíc obzvláště kritické, když se dozví, že desku produkoval Brian Eno a hostuje na ní fusion modla Herbie Hancock. Že z takové spolupráce může vzejít něco objevného, to je nasnadě. Ovšem leckterý fotbalový tým by mohl vyprávět, že když se sejde parta hvězd, nemusí to dopadnout vždycky skvěle.

Hned na začátku by asi bylo dobré zmínit, že Enova produkce je hodně slyšet. Už první tóny varují nás všechny, kdo jsme od Simona čekali folk-rock let šedesátých, že se něco výrazně změnilo. Deska je totiž stylově postavena na ostrém kontrastu tradičního Simonova vokálu a rytmiky relativně dosti elektronické a taneční. Kdo jste se při těchto slovech zhrozili, pak vězte, že na první poslech to nijak špatně nezní, i když ony proklamované inovativní zvukové možnosti spolupráce Simon-Eno mi přijdou občas vrženy o pár let do minulosti. Ale ať, přece jen Simon už za ta léta v hudební branži ví, co dělá.

Bude asi záležet na čistě subjektivních preferencích a hudební toleranci, jak některé ostré přechody zkousnete. Občas totiž Simon střelí do odpíchnuté rockové písničky téměř krystalicky countryový refrén a tváří se, jako by se nechumelilo. A ono se taky většinou nejen že nechumelí, ale právě v oněch countryových a pomalých folkových pasážích se neděje v podstatě nic. Na desce tak jsou hluchá místa, která zamrzí právě v momentech, kdy přerušují slibně rozehranou partii Enových aranží. Je však třeba mít stále na paměti, že to není problém celé desky, spíše jen některých skladeb.

Oproti tomu kupříkladu nádherná balada "Wartime", kde v refrénu Simon hraje na moji nejcitlivější strunu - gospelový sbor - se dá směle postavit na roveň starým a osvědčeným hitům tohoto pána. Jen o něco níže bych stavěl rovněž podařenou "I Don't Believe" a dokonce i téměř funkrockovou "Outrageous". Ta mohla být díky své nápaditosti nejlepší skladbou na albu, nebýt toho, že se na ni přesně vztahuje moje výtka ze třetího odstavce (to o tom nudném country refrénu). Přesto vzhledem ke kvalitě sloky právě tato píseň slabší refrén ještě docela snese. Naprosto mimo všechna předchozí vymezení je pak starší skladba "Father And Daughter", která poprvé vychází na albu, a, přestože je docela dobrá, ke zbytku jednoduše nesedí.

Celkově je třeba uznat, že žádná ze skladeb neklesá pod přijatelnou úroveň kvalitní hudby. Ale nad ni jich také nevystupuje zrovna mnoho a když už, můžete se snadno nadát nepříjemného překvapení v podobě jejich opětovného sražení zpět do pouhého mírného nadprůměru méně podařenými pasážemi bez výrazného nápadu. "Surprise" je tedy mírně nadprůměrná deska. A bohužel nezní, jako že to mohlo být lepší.