Paul Simon vydává svá sólová alba poměrně řídce a rád se na nich vždy vydá nějakým novým směrem. Nemusíme se bát, že by se to na aktuální novince "Surprise" neopakovalo, spíše se strachujme, jak to dopadne, když se spojí country s elektronikou osmdesátých let.
Paul Simon je bezpochyby žijící legenda. A když žijící legenda ještě pořád hraje a navíc hraje dobře, je určitě důvod podívat se na její nové album trochu podrobněji. Také už toho hodně o "Surprise", aktuální Simonově desce, bylo napsáno v našem
průvodci. Teď ovšem nastal čas, abychom se na ni podívali trochu méně deskriptivním a trochu více kritickým okem, abychom zjistili, zda se mistr tesař utne, či nikoliv. Ono oko bude navíc obzvláště kritické, když se dozví, že desku produkoval
Brian Eno a hostuje na ní fusion modla
Herbie Hancock. Že z takové spolupráce může vzejít něco objevného, to je nasnadě. Ovšem leckterý fotbalový tým by mohl vyprávět, že když se sejde parta hvězd, nemusí to dopadnout vždycky skvěle.
Hned na začátku by asi bylo dobré zmínit, že Enova produkce je hodně slyšet. Už první tóny varují nás všechny, kdo jsme od Simona čekali folk-rock let šedesátých, že se něco výrazně změnilo. Deska je totiž stylově postavena na ostrém kontrastu tradičního Simonova vokálu a rytmiky relativně dosti elektronické a taneční. Kdo jste se při těchto slovech zhrozili, pak vězte, že na první poslech to nijak špatně nezní, i když ony proklamované inovativní zvukové možnosti spolupráce Simon-Eno mi přijdou občas vrženy o pár let do minulosti. Ale ať, přece jen Simon už za ta léta v hudební branži ví, co dělá.
Bude asi záležet na čistě subjektivních preferencích a hudební toleranci, jak některé ostré přechody zkousnete. Občas totiž Simon střelí do odpíchnuté rockové písničky téměř krystalicky countryový refrén a tváří se, jako by se nechumelilo. A ono se taky většinou nejen že nechumelí, ale právě v oněch countryových a pomalých folkových pasážích se neděje v podstatě nic. Na desce tak jsou hluchá místa, která zamrzí právě v momentech, kdy přerušují slibně rozehranou partii Enových aranží. Je však třeba mít stále na paměti, že to není problém celé desky, spíše jen některých skladeb.
Oproti tomu kupříkladu nádherná balada "Wartime", kde v refrénu Simon hraje na moji nejcitlivější strunu - gospelový sbor - se dá směle postavit na roveň starým a osvědčeným hitům tohoto pána. Jen o něco níže bych stavěl rovněž podařenou "I Don't Believe" a dokonce i téměř funkrockovou "Outrageous". Ta mohla být díky své nápaditosti nejlepší skladbou na albu, nebýt toho, že se na ni přesně vztahuje moje výtka ze třetího odstavce (to o tom nudném country refrénu). Přesto vzhledem ke kvalitě sloky právě tato píseň slabší refrén ještě docela snese. Naprosto mimo všechna předchozí vymezení je pak starší skladba "Father And Daughter", která poprvé vychází na albu, a, přestože je docela dobrá, ke zbytku jednoduše nesedí.
Celkově je třeba uznat, že žádná ze skladeb neklesá pod přijatelnou úroveň kvalitní hudby. Ale nad ni jich také nevystupuje zrovna mnoho a když už, můžete se snadno nadát nepříjemného překvapení v podobě jejich opětovného sražení zpět do pouhého mírného nadprůměru méně podařenými pasážemi bez výrazného nápadu. "Surprise" je tedy mírně nadprůměrná deska. A bohužel nezní, jako že to mohlo být lepší.
-
Srovnání (Pavel, 26.05.2006 19:01) Reagovat
Mám dojem, že desky, které Simon vydal v minulém desetiletí, jsou jakoby "lépe" čitelné, Surprise se dost naládováno spletitými zvukovými texturami, ale to nevadí. I když je hudba někdy místy nezajímavá, texty jsou vždycky báječné. Možná by byla deska přijata o nějaký ten bod lépe, kdyby jí vydal nějaký jiný interpret, lidé si na Simonův tradiční rukopis asi už příliš navykli.
-
Celkom fajn prekvapenie (Martin Gajdoš, 05.06.2006 14:18) Reagovat
Dobre som to napocuval. Tie prechody - to nie je nic noveho - taky Simon vzdy bol a na tom vzdy staval. Neviem, preco si to autor recenzie vsimol akurat pri tomto albume? Zrejme pozna Simonovu tvorbu len povrchne. Navyse, vzdy sa mi zda neadekvatne, ked sa Paul Simon porovnava s duom Simon a Garfunkel.
Na rozdiel od autora recenzie, ktoremu sa pacila gospelova Wartime Prayers, mam iny nazor. Chapem, ze ak niekto ma rad gospel, tak potom ho pritahuje prave pesnicka v tomto style. Ale to nie je echt Simon. Tato pesnicka na albume na mna posobi skor rusivo, hoci na Simonovych albumoch sa nieco taketo podobne objavilo aj v minulosti (Silent Eyes na Still Crazy After All These Years).
Outrageous je dobra rytmicka odpalovacka, z melodickeho hladiska ma zaujala Sure Don´t Feel Like Love. Takisto ma zaujala Another Galaxy.
Textarsky Simon zostava pri tradicnych hodnotach krestanskeho Zapadu, hoci by som mu vycital v poslednom case odklon k nejakemu vseobecnemu humanizmu, prevtelovaniu a inym azijskym duchovnym vplyvom, ktore sa mi javia ako take nic nehovoriace zvasty, kaziace vypovednu hodnotu. Nezapiera vsak svoju specialitu: premenu scientistickych definicii na basnicku obraznost, a tym zostava Paulom Simonom.
-
inspirativni (Art, 24.06.2006 07:19) Reagovat
inspirativni kritika, inspiruje k vypaleni anebo alespon stazeni mp3:)diky, Simon je klasika, veci jako Still Crazy, Graceland nebo The Rhythm of the Saints..kdo to dnes natoci?muze se mu rovnat treba Herbert??a to prechazim obdobi S+G..
-
Paul Simon ... (Ronald, 23.08.2006 18:10) Reagovat
Wartime Prayers je nadherna skladba po vsech strankach a Paul ma s gospelem hodne co do cineni... Sberatele neoficialnich nahravek vedi, ze v 7O.-8o.letech nejednou vystoupil s gospelovymi skupinami a v 8o. letech dokonce provazel pevecky a komentatorsky na koncerte Jubilee of Gospel (dostupne na oficialnim DVD). Navic se nikdy netajil s tim, ze Bridge Over Troubled Water byl inspirovan prave touhletou hudbou... Zvu na navstevu: http://paulsimon.webpark.cz