Začínali jako remixéři - remixovali ze známých a slavných jmen třeba pro Radiohead nebo Lennyho Kravitze. Pak se osmělili a zkusili to sami za sebe: "Simple Things" a "When It Falls". Jedno lepší jak druhý. Všichni debatovali, jestli to je ještě chill-out, nebo folk, nebo už pop. Zkrátka pohodička. Dva roky tomu, co se reprobedny fandů Zero 7 rozrezonovaly peckami jako "Home" nebo "The Space Between", a pět let od pecek "Destiny" a "Distractions". Čas na třetí placku. Čas vstoupit do Zahrady. Jaká je? Vlastně do jisté míry stejná.

Napřed fakta, o kterých už se šuškalo: Zero 7 není ani tak skupina jako spíš projekt. Stálí hosté k nim patří jako Nemravová k Tata Bojs. Bez nich by byli poloviční. Jo, Sia Furler je tady zase (a je to dobře, neb ta ženská vyhrála soukromou fiktivní anketu o nejerektivnější vokál na světě). Jenže tady není Mozez ani Sophie Barker. Možná škoda, možná progres - místo nich je tady José González (jo, The Knife cover "Heartbeats" z reklamy na hopíky), zapěje si i sám Henry Binns.

A teď pocity: "The Garden" je na první poslech míň melancholická, zato experimentálnější než její starší sourozenci. Breakbeatem zavánějící "Seeing Things" patří mezi to nejrychlejší, co Zero 7 stvořili, společně s nervní "You're My Flame", jejíž tempo dosahuje snad 150 bpm. Pilot "Futures" je zase charakteristický neotřelými aranžemi - breakdown je vlastně samotným koncem skladby. Podobně to je u "Your Place", která bude skvěle fungovat jako otvírák na koncertech a která je písní jen první minutu ze šesti, pak už jde o instrumentálku. A zase jsou z toho cítit ty sedmdesátky, hlavně ze dvou snad nejlepších věcí na albu: "This Fine Social Scene" a závěrečné, v kontrastu k názvu rozpustilé "Waiting To Die". Gonzálezova "Crosses" je ve zde přítomném Zero 7 remixu skoro až disco. A takhle by se dalo pokračovat ad zblblibitum.

Jak bylo naznačeno, "The Garden" je v jistém směru stejná jako předchozí desky Zero 7, alespoň co se kvality týče. Rok dvoutisící šestý posouvá jejich tvrobu blíže experimentům, José González zase blíže k folku. A vzato kolem a kolem na desce není žádná melodie silná tak, aby se dala měřit s highlighty z prvního odstavce. To všechno staví Zahradu do pozice velmi slušného alba, které sice není hitové ani objevné, ale které pohodičku vykouzlit dokáže.