Žampach je nádherná víska v podhůří Orlických hor. Žamboch potom sympaticky neobvyklé příjmení vsetínského písničkáře, který ho jednoduše přetvořil v ne už tak atraktivní název dua, v němž se svou partnerkou Stanislavou Brahovou vystupuje. Možná ale právě nehezké slovo "Žamboši" bylo tím finálním šťouchem, který mě před pár lety dokutálel do publika recitálu tehdy začínajícího páru. A co mě tam zaujalo - tedy především Janova zvláštně jakoby roztěkaná, výrazně rytmická kytarová hra, prošpikovaná šílenými akordovými hmaty - přeneslo se i na debutové album s nijak impozantním titulem "To se to hraje...". Se zásadní pomocí hostů, kteří prodloužili a zpevnili stylové odbočky v písních skryté, vznikla folková deska s jazzovými prvky příliš nápadnými, než aby mohly být zvány pouhým nádechem.

Moc nevím, jak se postavit k tomu, že Žambochem přiznávané muzikantské vzory z některých písní vyloženě trčí. Například při slokách "Soch" v duchu přecházím do Žalmanovy "Na poslední stránce", občas vykoukne Plíhal, mihnou se i Nerez nebo Kamelot... Jednu výhodu to každopádně má: deska skoro hodinové délky si v taktech s lichým počtem dob lehce cupitá a na každém kroku trousí z kabelky drobné mince slovních a kytarových hříček. Tím, že má na líci každá jinou podobiznu, je v posluchači stimulován sběratelský pud, který, vytrénován kartičkami s uřvanými Pokémony/upocenými hokejisty, je neustále v pozoru, aby nepropásl dosud nevlastněný kousek. Jako textař je Žamboch nejsilnější, právě když využívá ke svému prospěchu nástrah a slepých uliček češtiny se zručností, s jakou zkušený úředník vyplňuje dadaistické formuláře. Ostatně skladba "Na lovu" o jeho líčení pastí na slovíčka přímo vypráví.

Do své vlastní pasti se občas chytí výrazný a složitý rytmus - například v (díky bezvadnému riffu snadno zapamatovatelné) vážnější písni "Krátká paměť" se od něj zpěv místy maličko nezáměrně odchýlí. Zato spolu jsou hlasy životních partnerů sepnuty jak (pojměme to romanticky) nerozmotatelné klubko počítačové kabeláže. Ten ženský není nijak ohromující a třeba pro "Dětství" je už nedostačující, nejen v závěrečné antipohádce "Dračí" ale dokáže být milý.

Což vlastně jde říct o celé desce, a resumé sem dorazilo dřív, než vůbec vyrazilo na cestu. Žamboši totiž dopadem do naší klidné folkové scény cunami (ne, nebudu psát "tsunami", nejsme v Ameritse) nezvednou, především díky své hravosti a zajímavé rytmice jsou však osvěžující sprškou letošních veder. Ať už sedíte před pódiem letního festivalu nebo na panelákovém balkóně jako já teď.