Bonnie a Clyde. Dalziel a Pascoe. Dempsey a Makepeacová. Paul Simon. Také vám to zní trochu zvláštně? Nejspíš nebudu úplně sám, komu se při vyřčení jména Paul Simon automaticky vybaví i jeho druhá polovička, tedy Art Garfunkel. Na jejich hudbě jsem částečně vyrůstal, pouštěl jsem si stále dokola výběr toho nejlepšího na ohrané gramodesce a později záznam jejich koncertu v Central Parku. Hudební značka Simon a Garfunkel bezpochyby byla a stále ještě je jedinečná a neopakovatelná. A když se mi teď po dlouhých letech dostalo do ruky moje první Simonovo sólové CD, byl jsem opravdu zvědav. Žádnou jinou desku jednoho či druhého jsem neslyšel, a tak jsem netušil, co se dá čekat od té černé díry, kterou mám mezi koncem kariéry slavného dua a dneškem, kdy mi na stole leží "Surprise". Zdali se Simon, řídce nahrávající nové desky, i díky produkci Briana Ena někam posunul, nebo zda stále dělá písničky na rozhraní folku a rocku. Dokonce se mi vloudila do hlavy kacířská myšlenka, že když o něm není prakticky vůbec slyšet, že to musí mít nějaký důvod. Ale pak jsem si řekl: vždyť je to Paul Simon, na toho je přece vždycky spolehnutí. A vložil jsem "Surprise" do discmana.

1. How Can You Live In The Northeast (3:42)

Hned úvodní píseň prozrazuje, v jakém duchu se bude "Surprise" unášet. Taneční rytmika (považte!) a kytara rozprostřená spíše do plochy než do čehokoliv jiného je střídána pasáží vybrnkávané španělky, ve které Simon vznáší otázku tolerance. Texty s obsahem tedy zůstávají, stejně jako Simonův skvělý vokál, který se v silným melodiích klene nad jakýmkoliv podkladem. Ve vygradovaném refrénu jako bych slyšel tak specifickou naléhavost a přitom melodičnost kytar Fruscianteho (opět považte!) z jeho posledních sólových alb.

2. Everything About It Is A Love Song (3:57)

Počáteční tóny melancholické kytary by mohly zavádět někam ke starým pořádkům šedesátých a sedmdesátých let, ale hned v zápětí potvrdí gliss elektrické kytary a po šestnáctkách běhající elektronické bicí, že dojem z první písně byl správný. Opět tu máme taneční spodek a přes něj tradiční Simonův písničkový, folkový vokál, jen s trochu odvážnějšími harmonicko-melodickými postupy. Tento kontrast si dobře zapamatujte, bude se nám ještě hodit.

3. Outrageous (3:24)

První opravdu našlápnutá píseň. Alespoň ze začátku, kde naprosto současná kytara s výrazným rytmem a nádechem funkrocku a Simonův hlas, sekající slovo za slovem, rozjedou sloku do neuvěřitelného odpichu. Pak ale přijde refrén a velká změna. Téměř ordinérní country, které je proloženo drobnou modernou, naprosto změní běh skladby a energie ze sloky je ta tam. Navíc ke konci skladba v tomto duchu ústí ještě do jakéhosi přechodu, čímž celá druhá polovina výrazně ztrácí oproti té úvodní.

4. Sure Don't Feel Like Love (3:57)

Basová linka, prohnaná snad všemi efekty, co jich najdete, pokouší posluchače, že by se mohlo udát něco podobně zajímavého jako v předchozí "Outrageous". Vokální part sice není tak jednoznačný a přímočarý, ale na druhou stranu se celá píseň udrží tam, kde má, a až do konce máte pocit, že posloucháte opravdu zajímavou současnou muziku. Trochu mi připomíná Freakpower, jen pochopitelně s trochu simonovštějším hlasem, který se na úplném konci dostane do celkem zajímavé polohy.

5. Wartime (4:49)

Co by to bylo za album, kdyby se na něm neobjevila pořádná balada. A když není o lásce, pak jedině o válce. Tklivou melodií sloky Simon dokazuje, že jeho síla byla, je a vždycky asi bude především v silné písničce. A když se v refrénu přidá gospelový sbor, zahraje přesně na moji notu, protože gospel, to je moje. Škoda jen, že místo parádní gradace na konci, kde by se síla sboru ukázala naplno, volí Simon komorní závěr. Dává tak jen ochutnat něčeho, co by měl servírovat v plné síle a člověk si nemůže nevzpomenout na "Bridge Over Troubled Water", asi největší hit Simona a Garfunkela, kde v momentě největší energie a síly skladby se jde ještě o kousek dál a pak ještě jednou, dokud vás zcela neochromí svojí jedinečností.

6. Beautiful (3:07)

První polovička písně se nese v poměrně poklidném duchu. Ovšem uprostřed je stejný, trochu nostalgický motiv podán živěji, aby se na konci vrátil do klidnější uvolněné roviny. Ta plynule přechází v další píseň...

7. I Don't Believe (4:09)

...která je typickým příkladem onoho zmiňovaného kontrastu tradičního Simonova vokálu a odvážnější rytmiky (tak by mne zajímalo, do jaké míry ji má na svědomí Eno). Vše, co ve sloce může působit trochu moc rozháraně, se ale v refrénu spojí to výtečného fóru, ve kterém Simon na konci každého verše používá krátkou slabiku a tehdy si uvědomíte, jak neobvyklé to vlastně je. A jak nepoměrně dobrý je refrén této písně proti průměrné sloce.

8. Another Galaxy (5:22)

Intro této skladby jako by bylo opravdu z jiné galaxie než Paul Simon. Vskutku elektronické. Až když se objeví kytara, ujistíte se, že (v rámci alba) nepůjde o žádný velký převrat. Skoro se vkrádá myšlenka, že tenhle tanečně-folk-country recept by se mohl poměrně záhy přejíst. Naštěstí právě v tomto momentě Simon kontruje vyklenutou melodií refrénu, která by za starých časů určitě zasloužila za doprovodu pouze španělky velké ovace publika v potemnělém Central Parku. Místo toho se ale vracíme do Enova kosmického vyznění v outru, které spolu se zmíněným úvodem lemuje celou píseň.

9. Once Upon The Time There Was An Ocean (3:55)

Kdybych nevěděl, že Simon moc dobře ví, co dělá, měl bych ho snad za rozštěpenou osobnost, kterou projevuje i v této písni. Echt american country refrén a sloka připomínající třetí "Outrageous" jsou navzájem tak odlišné, že se až divím, jak je dokázal poměrně přijatelně spojit dohromady. Klíčová věta, možná klíčová pro celé album, pak zní závěrem této písně: "Nic se nezměnilo, jen všechno je jinak."

10. That's Me (4:43)

Jestli chcete vědět, jaký je opravdu Paul Simon, pak tahle skladba má vaše velké ano. Tohle je totiž starý dobrý Simon, který jde s dobou tak, jak se sluší a patří, a přitom zůstává stále stejný. Myslím, že právě tahle skladba se (spolu s poslední "Father And Daughter") nejvíce přibližuje tomu, jak jsem si představoval zvuk téhle desky, tradiční a moderní zároveň, ale tak, aby to netrhalo uši.

11. Father And Daughter (4:11)

Poslední skladba má za sebou přece jen už nějaký ten pátek, původně totiž vznikla do animovaného filmu "Thornberryovi na cestách" (2003). Je to na ní pochopitelně slyšet, je velmi, řekl bych, animovaná. Folkový refrén s mírnými názvuky country, písnička jako řemen, písnička až na kost. Žádné (skoro žádné) zbytečné kudrlinky, prostě tak, jak známe starého dobrého Paula.

Pokud se podařilo a průvodce ve vás vzbudil zájem o to, jak že tohle album nakonec budeme hodnotit, vězte, že hned po vydání, které je naplánováno v Evropě na 22. května (v Americe na devátého), se zde pochopitelně objeví plnohodnotná recenze se vším všudy.