Dneska začneme trochu netradičně hádankou: Každý měsíc se objevují další a další, množí se rychleji než výskyt uhynulých labutí s diagnózou H5N1, všichni vypadají skoro stejně, vlasy mají střižené podle poslední módy, značkové oblečení ozdobené jednou, dvěma, většinou však třemi a více plackami, mají pokérované ruce, hrají podobnou muziku a neposlouchá je nikdo, komu je víc jak pětadvacet. Kdo je to? Nevíte? No přece pop/emo/melody (další si dosaďte dle libosti) -punkové kapely. Teď samozřejmě trochu přeháním, nicméně faktem je, že vyznat se ve všech bandách hlásících se v současné době k tomuto směru, je prakticky nemožné. Zatímco u nás se Fall Out Boy dostávají do povědomí jen pozvolna, což se díky poměrně slušným rotacím klipu "Sugar, We're Goin Down" na Óčku jistě co nevidět změní k lepšímu, ve své domovině platí za hvězdy. Ostatně více jak půl miliónu prodaných kopií debutové desky "Take This To Your Grave" hovoří za vše. A to s minimální mediální masáží, podotýkám.

Čtveřice výlupků se dala dohromady v roce 2000 na předměstí Wilmette v americkém státě Illinois a jak se u kapel tohoto typu sluší a patří, ve svých začátcích notně koketovali s hardcorem. Jenže pak jim asi došlo, že když do toho dají víc emocí, bude na koncerty chodit víc zástupců opačného pohlaví. A o to jde především, nebo ne?

"From Under The Cork Tree" je deska poplatná svému žánru, metal-punkové nářezy ve stylu čím dál rychlejších šílenců Exploited tedy rozhodně nečekejte. Muzika má potřebný drive a razanci, přece jenom dvě kytary jsou na zvuku znát. Přímočará kytarová jízda s velkým důrazem na melodii, dalo by se říct. Na druhou stranu hoši na pilu zase tak moc netlačí a mateřské scéně dávají jasné pá pá. Hodně velkou divočinu by na MTV stejně nepustili. Nechybí melodické refrény, ve kterých zpěvákovi Patricku Stumpovi notně vypomáhá basák Pete Wentz, čímž skladby nabírají na síle a chytlavosti.

Dovedu si představit, že na koncertě to pánové dovedou slušně rozbalit: běhání po pódiu, výskoky, roznožky, skákání do kotle, no znáte to. Stejně tak si dovedu představit, že bych se na jejich vystoupení šel podívat a náramně si ho užil. Před dvěma třemi lety, když "emo" nebylo ještě tolik trendy, nejspíš ještě víc. Jenže ve finále budu stejně odcházet s pocitem, že jsem nebyl svědkem ničeho převratného a světoborného, protože takových jako oni jsou na stále se rozrůstající scéně spousty. To se dá v podstatě říct i o téhle desce. Tak to zkrátka je. Těch, kteří opravdu stojí za pozornost, zase tolik není a hledají se čím dál tím hůř. Fall Out Boy však mezi ně nepatří.