Současné modly garážového rocku se pomalu, ale jistě mění. Nejdéle to s údernými, syrovými kytarami vydrželi White Stripes, kteří se od drsného modelu lehce odklonili až na své páté čili poslední desce "Get Behind Me Satan". The Strokes po dvou velice si podobných albech "Is This It" a "Room On Fire" své studio zřejmě přesunuli ze zaprášených New York City Cops do luxusní zkušebny na Manhattanu. Ti třetí právě vydávají svou druhou desku. To, co chcete slyšet v každé rock'n'rollové písničce, máte u této kapely už v názvu. A hned třikrát. Kapela kolem sexy zpěvačky Karen O rozhodně zvolnila, zvuk se vyčistil, zbavil se drsného garážového aroma. Karen již více zpívá. Mohlo by se zdát, že to, co bylo na Yeah Yeah Yeahs tak přitažlivé, najednou chybí. Už neuslyšíte tu dravou sexy intelektuálku zuřivě ječet. Zajímavé je sledovat i vývoj kapely. Od prvního EP a skladeb jako "Art Star" přes úderné špinavé hitovky z výtečného albového debutu "Fever to Tell" k až překvapivě uhlazené dvojce s názvem "Show Your Bones".

Yeah Yeah Yeahs se rozhodně posunuli blíže k mainstreamu. Stále však skupině zůstává tolik přitažlivá atmosféra amerických klubů. Mohou být slavní, jak chtějí. Mohou je klidně hrát uvědomělejší rádia ve slušné míře, čemu bych se ostatně ani příliš nedivil, protože "Way Out" je hit, ať se vám to líbí, nebo ne, ale pořád to jsou oni. I když trochu jinak. Možná jinak, než bychom čekali. Možná jinak, než bychom chtěli. Karen neječí, Karen zpívá, Karen šeptá. Kytary již nejsou tolik agresivní. Občas se na moment vrátí zpět do dob "Fever To Tell" (závěr "Mysteries" a "Sweets"), ale jinak vytvářejí silné melodie. Chvílemi, především v tajemné skladbě "Phenomena", dodávají zvuku kapely nebývale mrazivou až uhrančivou náladu. Jindy jen s monotónní jednoduchostí zvoní a doprovází jedinečný vokál zpěvačky, na kterém celé Yeah Yeah Yeahs stojí a padají. Někdy chvíli trvá, než se kapela z vlažného úvodu rozjede k nefalšované smršti nabroušených kytar a sexy rozjuchanému vokálu své šéfky. Jak již bylo řečeno, kapela se odklání od drsného intelektuálského punku a ukazuje, že umí složit poctivé rockové skladby - plné neokoukaných nápadů, silných melodií a nyní i zpěvných refrénů ("Dudley").

Kdyby kapela natočila "Fever To Tell" podruhé, pak by zřejmě řada fanoušků i odborné veřejnosti byla raději. Yeah Yeah Yeahs toto však nechtěli. Chtěli se posunout dál. Ač deska zní pro většinu lidí mnohem přístupněji než debut, stále si zachovává onu upřímnost a nenabubřelost, které je u řady současných mladších kapel považujících se za velké hvězdy plno. Možná se Yeah Yeah Yeahs vydali na dlouhou cestu, kterou na jedné desce urazit nemohli. Pokaždé je jednodušší držet se osvědčeného modelu, což tato kapela neudělala, a já jí nejen proto budu do budoucna fandit, aby příští deska vyšla ještě lépe.