Už druhý měsíc pluje Divokej Bill se svým koncertním korábem po přístavech pro několik tisícovek lidí. Vozí s sebou novou, eponymní a dlouze očekávanou nahrávku, kapelu Prohrála v kartách a v neposlední řadě draze působící scénu. Jde o jedno z největších tour domácího interpreta, které můžete v těchto dnech zažít. S cílem zjistit, co všechno obnáší profesionální halová šňůra, zdali to klape uvnitř stejně dobře, jako se zdá zvenčí, ale také abych si ověřil, že kočovný život kapelu pořád baví tak silně, jak tvrdí, a poznal pány z Divokýho Billa z trochu jiné stránky, nalodil jsem se a na dva dny se stal součástí početné posádky.

Fanoušci na prvním místě

Manažer kapely a organizátor Rock For People Petr Fořt, všemi zasvěcenými zvaný Fořťák, mi e-mailem poslal harmonogram, obsahující detailní rozpis každého koncertního dne. Řídím se jím a ke sportovní hale olomoucké Univerzity Palackého přicházím před druhou hodinou odpolední, ve kterou má začít zvuková zkouška. Kapela ještě nedorazila. Podezřele se potloukám kolem. Technici kopou v hale do mičudy, ochranka odpočívá po tribunách a sem tam vyleze na cigáro. Přemýšlím, co Billy mohlo tak zdržet. Jde přece o profesionální tour a ty obnášejí penalizace za nedodržení podmínek.

Skupina přijíždí zpožděním takřka hodiny a půl vcelku nerozhozena - mnohem více ji rozčílí podmínky pořadatele, zakazující vnášet do sálu jakékoli nápoje. Nesmí se zde ani kouřit. Fořťák vznáší návrh zaplatit dvacetitisícovou pokutu už před koncertem a tím dát tak fanouškům dárek v podobě svolení ke konzumaci nikotinu a nápojů pod pódiem. Nakonec uznává, že vybavení haly je drahé, parkety jsou nové a tak dál, pročež se žádná rebelie nekoná.

Divokej Bill působí utahaně. Je pondělí, po Moravě jezdí už čtvrtým dnem a volno bylo pouze v neděli. Každý ho očividně využil na sto procent, veskrze zplna hrdla, což mi potvrzuje playboy kapely, hráč na megafon Štěpán Karbulka, který je prvním z kapely, s kým si třesu pravicí. "Pecan byl včera v Opavě na fotbale, nalil se, vyřvával 'Sparta!' a dostal do držky," práská na Martina Pecku, který na pódiu obsluhuje akordeon: "S tím, co ho trefil, pak chlastal až do rána."

Zvuková zkouška se nese ve znamení potíží a jemné nervozity. Ústřední postava Billa Vašek Bláha s dvorním zvukařem Ondrou Pospíšilem pozměnili intro koncertu a ostatní se kvůli tomu trochu trápí se začátkem. Navíc se ukazuje, že světelný park vhání do repráku bzučivý bordel. "Teď s tím nic neuděláme, pojďme si zahrát," velí Vašek po několika minutách marného úsilí chybu odstranit. Je nejen zpěvákem a kytaristou Billa, ale také jeho zakladatelem a autorem většiny repertoáru. V kapele má evidentně vůdčí roli - když se jeho spoluhráči jeví neukázněně, zvýšeným hlasem je zklidní stejně zdatně jako schopná učitelka rozjívené žáctvo, což je právě případ olomoucké zvukovky.

Zatímco pánové hrají několik písní, všímám si v zadní části sálu malého hloučku lidí s plakáty v ruce. Jde o výherce rádiových soutěží, kteří se zde mají setkat se svými miláčky. Kdo přišel pro autogram a nějaké to exkluzivní foto, odchází spokojen, kdo věřil, že si s nimi bude moci několik minut povídat o životě, má smůlu - není čas. Podpisy v předsálí haly následuje žádost o rozhovor pro regionální rádio. Muzikanti si posedají na nedaleké schodiště a poskytují interview typu na blbou otázku ("Na pódiu máte atrapu lodi, jak ji vozíte?") blbá odpověď ("Taháme ji za sebou po řece."). Když je dokonáno, kapela natěšeně balí kufry a chystá se odjet na hotel dopřát si několikahodinový spánek. Objevuje se však další reportérka s žádostí o další rozhovor. Ten probíhá na zádi billovské dodávky za halou. Je znát, že skupina by už nejraději zařezávala, ochotně a trpělivě však snáší další dávku tuctových dotazů.

Divokej Bill odjel do hajan, manažer Fořt se ovšem nefláká. Jedná s ochrankou a vysvětluje, že foťáky nesmí být problém, žádá, aby násilí bylo použito jen v nejkrajnějším případě a řeší další věci. Aby byli na fanoušky hodní, stihla sekuriťákům důrazně připomenout i sama kapela, když se s nimi setkala před zmíněným rozhovorem u dodávky. Ochranka patří k těm inteligentnějším, hrůzu ovšem pouštět neváhá. Je přísná a do haly nevpouští jakýkoli podezřelý předmět (venku zůstává i maličký nožík, přivěšený na klíče) ani půllitrové pet lahve s občerstvením, což návštěvníky, podrážděné a promoklé nepřízní počasí z čekání ve frontě, rozhodně netěší. Někteří z nich si zlost vylévají na dívky z Fořťákovy agentury Ameba, které kroužkují nově příchozí nalepovacími proužky, umožňující opuštění haly a bezproblémový návrat. Zrovna ony za nic nemohou, dělají všechno proto, aby lidé byli uvnitř co nejdřív.

Trabl na trabl

Několik minut po osmé nastupují sympatičtí předskokani Prohrála v kartách. Zvuk mají dobrý, dle mého názoru zní naživo mnohem lépe než na deskách. Na pódiu se neflákají, pro pobavení všech přítomných dokonce jednomu klučinovi z první řady půjčují kytaru, aby si zabrnkal s nimi. Samotný repertoár, tvořený čtrnácti písněmi, pochopitelně zahrnuje věci z "Jaký to bude za vodou" a ukazuje její pestrobarevnost - Karty se uvedou našlapaným punkem "Lidi to tak chtěj", zamilované páry rozněžní dojemným lovesongem "Kosmonaut". Sklízí velmi slušný a rozhodně zasloužený ohlas, skoro se zdá, že velká část publika nepřišla na Billa, ale právě na ně.

Mezitím, co předskokani získávají nové fanoušky, vrací se do zákulisí hlavní hvězdy večera, a sice značně rozrušeny. Stěžují si Fořťákovi, že hotel je po hygienické stránce naprosto nevyhovující, krom jiného mluví o zápachu a mravencích na pokojích. Fořťák profesionálně klopí hlavu a odjíždí zmapovat situaci. Nakonec pro své svěřence zařizuje náhradní ubytování.

Po vystoupení předskokana je třeba přestavět pódium. Pauza je ale minimální, díky čemuž Divokej Bill vchází na jeviště před patřičně nažhavené publikum. Hala duní ovacemi, které budí respekt. Na obávané intro kapela navazuje zcela bezproblémově a rozjíždí píseň "Divokej Bill", představuje otvírák nové desky "Prase" a vrací se do minulosti "Žoldákem". Ve více než dvaceti skladbách dává prostor pěti novinkám, zbytek tvoří největší hity. V průběhu koncertu se objevuje potíž s bicí soustavou Marka Žežulky - praskla část kovové konstrukce. Další, vážnější komplikace přichází ke konci koncertu. "Stop, stop, máme trabl," stornuje Vašek Bláha a ukazuje do přední řady - jedna z fanynek zkolabovala a doložila tím, že zakázat vnášení občerstvení do sálu není zrovna nejbezpečnější. Kolapsů je nakonec ještě několik, těm už je však zrak kapely vyvarován. Jakékoli zneklidnění není ze scény znát, stejně jako Štěpán nedává znát zranění nohy a skáče jak o život.

Po konci oficiální části koncertu kapela odchází pod pódium a nechává se vytleskat počítačovým bubeníkem. Navrací se s písní "Láska je tu s nami" Petera Nagyho na rtech a hraje první várku přídavků ("Znamení", "Bohužel", "Pocit"), během níž vzpomíná na Tři sestry i sprostonárodní soubor Morčata na útěku, od nějž si půjčuje část remaku rammsteinovic hitu "America". Přidává také odrhovačku "Alkohol", uvedenou coby reakci na "Tabáček" skupiny Chinaski, a "Rozárku", s níž přichází vypomoci borci z Prohrála v kartách. Úkol je splněn, publikum si patřičně zadovádělo, kapele šlo na ruku - na povel tleskalo, na povel pělo - a ansámbl proto může být spokojen. Jenže není.

V šatně vládne napjatá atmosféra. Během koncertu se někteří dopustili chyb, na něž dopláceli ostatní spoluhráči, a tím pádem samotné písně. Asi nejvíce výtek padá na hlavu bubeníka Marka Žežulky, který začal hrát tu příliš rychle, tu zase zbytečně pozdě. "Tohle řeší každej. Akorát u Killing Joke se to všechno jmenuje 'fuck,' čeština je pestřejší," uklidňuje ho technik Roman, který má za sebou spolupráci se zahraničními muzikanty. Nezasvěcenému by se mohlo zdát, že Divokej Bill si už nerozumí, opak je však pravdou - podobné debaty si mohou dovolit jedině ti, kteří si rozumí. Do šatny vchází zdravotník a žádá autogramy. Kapela ho okamžitě zpovídá ze stavu zkolabované fanynky. "Je v pohodě," uklidňuje zdravotník minimálně Vaška a Štěpána, kteří přiznávají, že příhoda je dost rozhodila. Po chvíli se Bill rozděluje na dvě frakce. V šatně vládne veselá nálada (basák Jurda se chlubí vlajkou opavského fotbalového klubu, již ukořistil s Pecanem během zmiňované potyčky), vedle ve sprchách se dál řeší nedostatky. Takřka dvouhodinová diskuse byla konstruktivní - příště budou některé věci jinak.

Část Billa odjíždí do Zlína, kde proběhne příští koncert, část se rozhodla využít náhradní ubytování v olomouckém hotelu Sigma. U něj se loučíme. Chvíli se o mě sice pokouší chuť zúčastnit se jedné z pověstných afterparty, nakonec mi ale přijde mnohem lepší spánek. Značně unaven po cestě na vysokoškolské koleje Neředín nechápavě přemýšlím, jak to ti chlapi mohou vydržet. Další den ovšem ukáže, že ani oni nejsou nesmrtelní.

Kde domov můj?

K torzu skupiny se připojuji druhý den v poledne v restauraci hotelu Sigma. Parta se schází postupně, někteří (Vašek Bláha) šli spát po pár pivech, jiní (Honza Bártl zvaný Jack) to táhli do rána. Převládá únava, sranda ale musí být, i kdyby na placení nebylo. Jurda předává dárek Pecanovi - prošlou permanentku na opavský stadion. Vyjíždíme s přijatelným zpožděním, na místo však dorazíme na poslední chvíli. Vinny jsou zácpy před Přerovem a ve Zlíně, ke zdržení přispěje i ztráta štítu s motivem turné, který se za jízdy odlepuje z přední části kapelní dodávky; musíme se vrátit. V autě se řeší ledasco, hlavním tématem je však společná touha po teple domova. Asi všichni toho mají dost, bojují ale statečně, ať už za pomoci energetických nápojů, nabraných na hulínské benzínce, či sympaticky přisprostlým vtipkováním a vzpomínkami na humorné příhody ze showbusinessu i soukromí. Hovorů se neúčastním, pouze pobaveně naslouchám, pročež některým z posádky možná připomínám hlášku Mariána Labudy z filmu "Vesničko má středisková": "Přijedeme do Berouna a on řekne, Beroun."

Zvukovka v hale Novesta je takzvaně festivalová. Ondra Pospíšil má základní nastavení připraveno z minulých koncertů, takže je hotovo zhruba za dvacet minut. Více času snad ani kapela nemá, v pět je třeba být na autogramiádě ve zlínském Intersparu, čili vyrážíme. Vašek Bláha zde zakupuje kazetu do své kamery, na níž točí všechny zajímavé momenty turné. Interspar mezi ně patří. Fanynky a fanoušci chtějí autogram na podpisové karty, plakáty, na stránky časopisů, obsahující články o Billovi, na booklety cédéček i na vlastní těla. "Autogramiády jsou docela sranda," říká mi později Bláha a nahlodává tak můj dojem o tom, že kdyby pánové nemuseli učinit úlitbu sponzorovi turné, podobné akce nevedou. Po hodině usilovného čmárání na nejrůznější místa se kapela občerstvuje ve zdejším bufetu, načež odjíždíme zpět do Novesty.

Někteří odtud mizí za blízkými, někteří se oddávají krátkému odpočinku v šatně. Vaškovi mařím plán kouknout skrze obrazovku jeho notebooku na nějaký ten film žádostí o rozhovor. V šatně pak zůstávám pouze na jednu větší výjimku až do začátku koncertu s cílem nasát atmosféru, již jsem si předešlého dne nechal ujít kvůli výstupu Prohrála v kartách. Vládne nudné ticho před bouří, nálada jde nahoru až několik minut před samotným vystoupením. Bubeník Mára, snad aby se nakopnul, si z DVD pouští koncert Red Hot Chili Peppers, Štěpán se rozcvičuje, zbytek kapely pokuřuje. "Je tady krásně barevnej, tlustej zvuk, musíte zahrát naplno, protože je to fakt nádhera," hecuje zvukař Ondra a kapela přikyvuje. Po deváté je sestava kompletní, jde se na scénu.

Zdá se mi, že kapela hraje ještě usilovněji než předešlého dne - z pódia sálá větší energie a atmosféra z něj jdoucí se zdá mnohem jiskrnější. Snad je to tím, že už se všichni těší domů, snad tím, že koncert přenáší zlínské rádio, snad tím, že v Olomouci proběhla výživná rozprava o chybách a slabinách v živém hraní, a snad jde jen o můj subjektivní pocit. Náladou v publiku to ale nejspíš nebude. Ta se totiž ve srovnání s Olomoucí jeví nepatrně chladnější. Ani zlínští si ovšem ostudu rozhodně neřežou a potvrzují soud Vaška Bláhy, vyřčený právě v kraji syrečků: "Moravský publikum nás snad zatím nikdy nezklamalo." A že Jackovi praskla struna na banju, čili musel na pár okamžiků zmizet z dohledu? To se přece stává.

Původní plán přenocovat ve Zlíně padl. Divokýmu Billovi se po Úvalech stýská až příliš na to, aby tu zůstával. Každý už má načrtnutý program: Vašek se těší na postel a domácí stravu, řidič Bobo na rodinu, Jurda bude s kamarády žhavit domácí kino, Pecan si zajde na Spartu. Loučím se a s přáteli vyrážím na exkurzi po několika zlínských podnicích. V polovině z nich hrají Divokýho Billa. Kapelu, která se mi ukázala jako v dobrém duchu puntičkářská, dobrou náladu ani nadhled snad nikdy neztrácející parta. Nechť taková zůstane.

Koncertní fotogalerie

Divokej Bill, Prohrála v kartách, Olomouc, Zlín, 10.-11.4.2006