Válcují nás z televize a rádia. Válcují celou Evropu. Na Óčku tomu říkají "německá Nirvana" nebo tak něco. No nevím. Každopádně v úterý hráli Tokio Hotel v Praze speciální gig jenom pro pár vyvolených. Nemáš zelenej proužek, nejdeš! My šli. Jak zní naživo nejúspěšnější hudební produkt posledních měsíců?
© Eva Balaštíková / musicserver.cz Čekání, co snad nikdy neskončí. Had tvořený lidskými těly, tolik typický pro okamžiky zvané mezníky. Časoprostor, kdy naděje dostává doslova hmatatelné rozměry, kdy se mění z abstraktní veličiny v jednotku neskutečně konkrétní. Někdy bolavou, někdy zoufalou, někdy nadšenou, ale pokaždý neskutečně hlasitou. Schrei! Křič! A ony křičí! Neskutečně. Chtějí je vidět, chtějí si šáhnout, chtějí podpis. Chtějí cokoliv, co bude vonět po německém ansáblu jménem
Tokio Hotel. Po dětech, co zbláznily děti z celý Evropy. Po dětech, který si u nás doslova vydupali. Jenže nic! Kamaráde, tohle už jsou hvězdy, ty před koncertem ukážou maximálně tak vlastní ochranku a v backstage se opájej tim rykem, co k nim z dálky dolejhá. Svalnatý kluky pošlou ještě několikrát. Je to jako droga.
"Ich liebe dich! Ich liebe dich!" komu by se to v jejich věku nelíbilo. V tom, kdy si začínáš pořádně užívat odlišnosti mezi mužským a ženským pohlavím.
"Ich liebe dich! Ich liebe dich!" Slzičky, v nichž se mísí štěstí se smutkem, tečou. Pomalinku. Rozmazávají make-up, který byl nanesen snad poprvé. Kvůli týhle příležitosti, kvůli jejich miláčkům. Řasy ztrácí svou přitažlivost, tak pracně vybudovanou hodinami před zrcadlem. Začíná táhnout pod minisukně, které v některých případech zavání trestnou činností.
"Ich liebe dich! Ich liebe dich!" Stále nepřicházejí. Ale už můžeme k nim! Ryk. Ryk v běhu.
© Eva Balaštíková / musicserver.cz Venku byla kosa, vevnitř je teplo, videokamery, větší než malé množství černě nalakovaných nehtů, Libor Bouček a napětí. Kde jsou? Pokaždé, když se na pódiu objeví technik, otřásá se prostor v základech. Ani napotřetí ho nepoznávají. Všechna dobrá místa pro pořízení fotografií jsou obsazena. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Čas na jemně perlivou vodu. Křik! Už? Ne, technik. Ani 0,25 litru to nespraví, vzduch těžkne, atmosféra houstne. Chtělo by to ještě jednu. Vodu. Ale to už se objevuje konferenciér. Libor nezapomene vychválit, co musí. Nejprestižnější hitparádu u nás (T-Music, zná to někdo?) & hudební časopis, jehož čtenáři vědí (co je to Bravo?). Teď by to chtělo pytlík. Na zvracení. Ale světla zhasínají a jde se na to. Koncentruj se!
© Eva Balaštíková / musicserver.cz V uších doslova zvoní! Na pódiu se objevuje Tom - kytarista s poněkud podivnou vlasovou kreací na hlavě. Jo, dredy. Jo, proti těm nic nemám. Jenom ty jeho jsou takový podivný. Vždycky, když ho vidím, tak má čepici. Ty dredy prostě vypadaj jak nasazovací. Cool nasazovací dredy z Karstadtu za 2 eura padesát + čepice zadarmo. Hrábnutí do strun. Blesk. Už je tam i bubeník a basák.
"Bill! Bill! Bill" Wo bist du? ptám se sám sebe a zpětně si uvědomuju, že jsem se přitom usmíval. Jako Němec, co ho viděl v katalogu nějaký "echt deutsh escort služby". Jako Němec, co by si ho chtěl koupit na jednu noc. Wo bist du? Blesk. Už přichází. Je to ON! V bílém sáčku, vlasy černé jako uhel a delší! Mám strach o tu slečnu, co sebou zmítá v hrozivých křečích. Stojí na baru a vypadá, že to madlo, kterýho se drží, nevydrží nápor jejího těla. Rozvášněného. Plného adrenalinu!
"Tokio Hoteeeeeeel!"
© Eva Balaštíková / musicserver.cz Když se o někom říká, že je k sežrání, že je krásnej a op*chání hodnej a tak podobně, většinou na tom něco bude. Když se o Molkovi říká, že má sex-appeal, něco na tom bude. Když se říká, že Mahulena Bočanová je kus, něco na tom bude. Tak proč, když se o Billovi tohle říká + se vzhlídnul v těhlech dvou celebs (asi), to u leadera
Tokio Hotel neplatí? Ono nestačí dát slovu androgynní jasný obrysy, ono to chce taky charisma a to tady jaksi postrádám. Ale jsem v opozici, černýchnehtůavlasůprosté opozici, která má takovou podporu, že by to nestačilo ani na jedno křeslo. I když. Možná elektrický by mi fans TH dali. Všichni tomu hermafroditovi zobou z ruky. Zpívaj texty, slovo od slova, zatímco já se chytám jenom při refrénu a ještě navíc pouze u několika slov. Zvuk je neskutečně předimenzovanej a já marně tápu, jestli je to schválně. Billík miláček do toho dává všechno, ale výsledek je o ničem. Falešný. Ale aspoň je nějak aktivní, pochopil, že to nemůže dělat dřevěně. Ale kluci okolo nepochopili nic.
© Eva Balaštíková / musicserver.cz Hrajou se singly "Durch den Monsun", "Schrei", "Rette Mich" a ještě dvě věci, jejichž název mi uniká. Hvězdy. Bill si může dovolit dát mikrofon kdykoliv od úst. Vlastně by tam ani nemusel bejt. Ale na koho by se pak koukalo, co? Neskutečná věc nastává po čtvrtym kusu.
Tokio Hotel se sbalí a odcházejí. Oni se chtějí nechat zavolat zpátky! Vytleskat, vykřičet, vyprosit!! Pět odrhnutých věcí, z nichž poslední je jako přídavek, a je po srandě. Zpocená děvčata se hrnou ven, překážka nepřekážka, lidi nelidi. Autogramiáda! Člověk to pozoruje jen tak z dálky, na hodinkách mu svítí 20:45 a v mysli rotuje myšlenka, že už by šel domů. A hned za ní další, že to se mu na koncertu už hodně dlouho nestalo. Ryk. Tokiáčci přicházej škrábat podpisy, zima leze pod tričko. Maj to zmáklý kluci. Ale my velký, my už jim to nežereme.
Tokio Hotel, Futurum, Praha, 11.4.2006
Fotogalerie:
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz
© Eva Balaštíková / musicserver.cz