Hned zkraje bych rád poznamenal, že pořádat rockový koncert - koncert jedné z nejvýznamnějších a nejinspirativnější osobnosti rockové historie, v Kongresovém centru mi připadá nejen nevhodné, ale dokonce i trochu "úchylné". Nějak mi to nepasuje dohromady - Lou Reed, člen legendárních The Velvet Underground, zakladatel newyorkského undergroundu, nekonvenční rockový umělec, blízký přítel The Plastic People Of The Universe a odporné auditorium postavené v 80. letech k účelu sjezdu komunistické strany. Zdi nasáklé totalitou, komunistickým režimem, to vše na vás čeká na každém rohu, na každé sedačce, v každém popelníku, ke kterému si před koncertem zajdete zakouřit. Máte tam přijít, usadit se do vypolstrované sedačky a čekat, co na vás tento mimořádný muzikant vybalí. Lou Reed si to údajně vynutil - koncert před sedícím publikem. Možná se do tohoto prostoru pustil, proto že když tam před lety zahrál ještě s legendárními Velvety, tak se dle pamětníků jednalo o jedinečný zážitek.

Začátek vystoupení byl naplánován na osmou hodinu večerní. Krátce před tím se již sál velice slušně plnil. Pamětníci, vyžilí rockeři, hudební publicisté, mladí punkáči, davy kultury chtivých jedinců a ti ostatní, kterých byla většina - takové publikum se na Lou Reeda vypravilo tentokrát, v roce 2006. Ve smutné době, kdy se skuteční umělci, až na výjimky ocitají poněkud v ústraní. O Lou Reedovi jako člověku a jeho charakterových vlastnostech již byly popsány stohy papírů, tak se mi zdá zbytečné, se o tom nějak zvlášť rozepisovat. Přesto od člověka, vlastně rockové hvězdy, která bývá charakterizována slovy nafoukaná hvězda, arogantní egoista či zlomyslný bastard, bych čekal něco jiného, než že své naprosto poctivé vystoupení začne už dvacet minut po plánovaném začátku.

O úvod koncertu se postarala skladba "Paranoia Key Of E", po níž Lou Reed poprvé za večer vyzval do bolševických křesel pohodlně usazené publikum k bouřlivému aplausu. Naprosto v klidu hrající kapela, dirigovaná uvolněným Reedem, který jistě překousl i skutečnost, že se koncertu nezúčastnil jeho kamarád Václav Havel, kvůli premiéře své ženy Dagmar v Divadle na Vinohradech, chrlila jeden hit za druhým, které prokládala méně známými skladbami, ale jak je také možno u umělce kalibru Lou Reeda rozlišit, co u něj je, nebo není považováno za známou píseň, že? Jedním z největších kladů byl až k úplné dokonalosti vybroušený zvuk. Lou Reed chvílemi působil jemně, jako by šeptajíc prosil o pomoc či o slitování, aby melancholické okamžiky vzápětí střídal přesně cílený řev nespoutaného rockera. Zákládající člen The Velvet Underground tentokrát do Prahy přijel s klasickou rockovou kapelou - jedním kytaristou, výtečně zpívajícím basákem, v podivném skleníku skrytým bubeníkem, sám mistr vše ovládal nejen svým přesně identifikovatelným a osobitým vokálem, ale také údernou, jakoby z garáže znějící drsně špinavou, přitom však jasně melodickou kytarou.

Všem přítomným se tajil dech především při poselstvím nasáklé skladbě "The Day John Kennedy Died", v těchto okamžicích se dala atmosféra v sále doslova krájet. Z počátku chladné publikum Lou Reeda a spol. odměňovalo potleskem po každé odehrané skladbě, ale s přibývajícím časem také čím dál živelnější atmosférou. Závěr koncertu, kdy již Lou Reedovi aplaudoval stojící a místy i slušně poskakující sál, pulsoval neskutečnou energií a rockovou atmosférou, která dokázala zbourat to vše spjaté s minulostí tohoto auditoria. Byl to bezesporu vydařený koncert, kterému opravdu nebylo co vytknout - snad jen ten prostor. Po přídavkové klasice "Dirty Blvd" se Lou rozloučil se slovy "See You Again..." Budeme se těšit.

Lou Reed, Kongresové centrum, Praha, 17.3.2006

Fotogalerie: