David Gilmour tvrdí, že pod hlavičkou Pink Floyd již nemíní nikdy nic nového stvořit, neboť očekávání celého hudebního světa by prý bylo tak velké, že by to bylo svazující a nic dobrého by z toho nevzešlo. Budiž, něco na tom možná i bude, i když přiznávám, že je mi to osobně velice líto, což je ovšem tak všechno, co s tím mohu dělat. Jestli si David myslí, že očekávání vkládaná do jeho nového sólového alba byla menší, mi není známo. Za sebe ale tvrdím, že pokud by hypotetické nové album Pink Floyd bylo tak dobré, jako je "On An Island", těžko by byl někdo zklamán. Tak se pojďme projít po tajemném Gilmourově ostrově. A, přátelé, hlavně žádný spěch...

Hned na úvod je třeba varovat všechny, kterým nikdy nic neříkaly floydovské rozmáchlé kompozice, zvukové hračičkovství a aranžérský perfekcionismus. Na tomto namodralém ostrově je totiž toho všeho vrchovatě. V podstatě prvních sedm skladeb by mohlo být na kterémkoliv albu Pink Floyd od chvíle, kdy se zadívali na odvrácenou stranu měsíce. Pochopitelně nejblíže mají k posledním dvěma počinům "A Momentary Lapse Of Reason" a "The Division Bell", které vznikly již bez charakteristického autorského rukopisu Rogera Waterse. Na úvod tradičně zasněná instrumentálka "Castellorizon" s prvním táhlým kytarovým sólem a pouze na první poslech chaotickými zvuky mnoha nástrojů, které zazní na desce i později. Plynulý přechod do titulní "On An Island" a je tu první vrchol alba. Neskutečně krasosmutnící melodie (ovšem bez patosu nebo uplakanosti), mohutná zvuková stěna, hned dvě za srdce beroucí kytarová sóla, překrásné vokály Davida Crosbyho a Grahama Nashe. Vzápětí se zpomaluje ještě více a hudba zmodrá, ztěžkne, zkřehne v něžné "The Blue".

Následuje opravdu hluboký nádech "Take A Breath", kterým začíná čtveřice skladeb tvořící mé soukromé best of "On An Island". Rytmická, valivá skladba s typicky gilmourovskou slide kytarou je kousek za polovinou přerušena lehce psychedelickou vsuvkou s praskajícím ohněm nebo tekoucí vodou (nebo obojím), vzdáleným hukotem větru a dunícím zvonem, do kteréhož chaosu asi po minutě vnáší zpět původní rytmický řád zprvu jen akustická kytara, kterou poslušně následuje zbytek nástrojů do mohutného finále. To plynule přechází do snové intrumentálky pro saxofon (hraje naň samotný maestro Gilmour), kytaru, nenápadné violoncello a basu. A jak je u Davida dobrým zvykem, opět bez pauzy ukončuje instrumentálku úder do bubnu a přichází opětovné zrychlení a naléhavý, až bluesový kytarový riff v ostřejší "This Heaven". Další plynulý přechod do třetí instrumentálky, ve které se do základního jemného kytarového motivu prolínají další a další melodie hrané na harmoniku, violoncello, cornet a cumbus. A zde jako by končilo floydovské album.

Závěrečná trojice začíná něžným kytarovým waltzem "Smile", který, být zpíván francouzsky, přenese vás na Sacré Coeur. Prolínající se akustické kytary, v pozadí hammondky, basa a štětky (myslím pochopitelně druh paliček!) zlehka v tříčtvrtečním rytmu oprašující bubínek, a nad tím vším étericky křehký druhý hlas v podání Gilmourovy životní družky Polly Samson, která je také autorkou většiny textů na albu. Poslední dvě skladby představují uklidňující závěr, nejsou již tolik nabité emocemi jako předchozí písně. Mám-li být upřímný, kdyby na desce nebyly, nescházely by mi zas tak moc. Nechci tím říct, že jsou špatné, ale zkrátka nedosahují geniality svých osmi sestřiček.

David Gilmour nahrál přesně takovou desku, kterou podle mého jeho příznivci očekávali. Převážně v pomalém tempu a přesto nadupanou energií, plnou muzikantských, aranžérských i zvukových parádiček, s drobnými hudebními odkazy či vzpomínkami na léta a alba minulá. Navíc je cédéčko umístěno do (v pravém slova smyslu) knihy, ve které jsou texty písní doprovázeny náladotvornými napůl fotografiemi, napůl ilustracemi. Zkrátka i booklet vychytaný do nejmenších detailů. "On An Island" je album hodné svého tvůrce.