Ten, kdo by čekal, že Janek Ledecký vydá po sedmi letech album jako "Na ptáky jsme krátký", šeredně by se spletl. Třináct skladeb, které jeho nová deska "Ikaros" obsahuje, je rozvláčných a opatrných. Taková pohodička pro nenáročného posluchače, který si chce odpočinout a nepřemýšlet nad významem výlevu zpěvákova básnického střeva. Za těch sedm let, které zpěvák strávil v divadelním ruchu, jeho tvorba vykrystalizovala z jakéhosi jednoduchého pop-rocku do kamene oblého tvaru. Krom hudebního posunu je patrná i změna v textech; na "Ikarovi" se lítá z bezstarostných výšek do bezedné propasti ztrát a snad i smutku a ponížení.

V úvodní skladbě zpěvák žízní po životě. Zpívá ke své lásce, aby se nebála, že jim oběma snad někdy zazvoní hrana. V dalším kousku se jí dokonce vyzná, že dokud ji má, nic pro něj není překážkou. Dokonce ani chůze po tenkém ledě neviditelného mostu jej nezastaví. Až taková je lidská touha dosáhnout hvězd a na obláčku sestoupat níž. Další písnička se jmenuje "Karneval" a je plná okázalých a drahých masek, ale bohužel také přetvářky. I když je kolem nás tolik bince, přesto se svět točí dál, jak praví už čtvrtý song. Foukací harmonika zahučí v úvodu 'pětky' a ukazuje stinnou stránku showbusinessu. Ten krom slávy tvoří také z lidí loutky. První pomaláček tohoto alba následuje hned v zápětí a najdete ho pod názvem "Odpouštím". Jak bylo již dříve uvedeno, album je plné pádů a asi těch největších, životních. Poté, co autor odpustil, nastává "Rozchod". Půlka alba je pryč a jako by něco umřelo.

Druhou polovinu zahajuje chraplavá "Krize středního věku". Příjemné oživení po pomalém utonutí v mollových akordech předcházející dvojice balad. A další kousek říká, že "Ať jsi řidič náklaďáku, lovec potopenejch vraků..." stejně "Na každýho dojde". Už se dostáváme k desáté "Nech to tak bejt". Ta je obzvlášť povedená, jemně swingující bicí sympaticky dokresluje klavír. Snad nejsilnější skladbou na desce je následující "Ikaros" - po stránce hudební i textové. Temperamentního letce vystřídá zvolnění "Za koncem cesty", vyjadřující mihotavou nestálost osudu. Poslední skladbou alba je klidná a smířlivá "Víra má je Atlantida", kde je to trošku přehnané se synťákem. Ale musíme uznat, že je to pěkné zakončení.

Celkově bych album zařadila k těm lepším počinům českých umělců. A proč jsem dala jen šest hvězdiček? Týká se to změny Ledeckého tvorby. To, co vydával dříve, se nedá s "Ikarem" srovnávat, poněvadž jde o úplně jiný kotlík polévky. Odvážím se i tvrdit, že tento nový žánr Jankovi daleko víc sluší, že k němu tak nějak hudebně dozrál. Jenže je cítit, že to chce víc. Možná víc volnosti a někde zas víc brumlání basy a dunění bicích.