Výlet do hrůz dávno minulých

14.03.2006 05:00 - Martin Svetlík | foto: facebook interpreta

Jestli je "Hostel" nejděsivější film posledních deseti let, pak "Proti času" od tancovačkové kapely Alibi se může tímto titulem pyšnit na českém hudebním poli. Ne, to bych přeháněl, Tereza Pergnerová a její výběr je horší, ale tohle je fakt děs a hrůza. Až máte chvílemi nutkání zavírat oči strachem.
2/10

Alibi - Proti času

Skladby: Bez křídel, Já těbja..., Tep a pot, Samotář, Na křivdu bič, Hledání, Proti času, Mapa jako brontosaurus, Panika, Etuda, Vánoční
Celkový čas: 38:29
Vydavatel: Popron Music
Obvykle se snažím první odstavec recenze věnovat jakémusi úvodu, ale dnes na to nemám. Kapela Alibi i se svým albem "Proti času" se totiž dá uvést jen velmi těžko. Když totiž dostanete na recenzi CD tancovačkové kapely, která se historicky potácí někde v glam metalu a la tcheque (mit ein bischen ostblok) s prvky o hodně levnější kopie Elánu z hlubokých osmdesátých let a hlavně s velkou porcí takových melodií, za které by se styděl asi i Karel Svoboda, říkáte si, jen aby to už bylo brzo za vámi. Tak to vezmeme hodně rychle. Nakonec jsme alespoň ten úvod zvládli.

Hudba je festivalem triviálních milionkrát ohraných G-D-C-Em postupů, do kterých se snaží nacpat vždy jeden ze dvou zpěváků (a ani jeden není nic extra) svůj naprosto zbytečný vokální part. Občas ho přeruší kytarista svými hbitými metalovými prsty, nad kterými by asi Eric Clapton jen udiveně zavrtěl hlavou a řekl by: "Na co tam máš tolik zbytečných tónů?" Je pravda, že občas nějaká ta stopka trochu potěší, třeba v písni "Tep a pot", kde jede kopák sólo rytmus tepajícího srdce. Ale album se na dvaceti vteřinách kopáku postavit nedá. Navíc celkově aranže jsou právě tak na tancovačku, žádný nápad, žádné překvapení, jen mechanické skládání akordů za sebou.

Kapitolou samou pro sebe jsou texty. Napadají mne slova jako bezduché a hloupé, ale ony jsou prostě tragické. Uznejte, že post-federativní mapu vidět jako "brontosaura v půli přeraženého" a rozplývat se nad elánovskými "bosorkami, ktorým nedočiahnem na pery", to už silně zavání. A když přijde "Ja těbja ... J' - Taime" (aspoň jste se, páni textaři, mohli podívat, jak se to správně píše) nebo "Já vlál jak oj, chtěl vzdát ten boj" - pánové, pánové. Děs a bída. Nemyslete si ale, že album nemá světlých míst. Má. Jedno. V desáté "Etudě" totiž nikdo nezpívá a vykradený Bach v pseudopopmetalové aranži je asi jediná skladba, která by se mi mohla náhodou ještě jednou dostat do ucha, aniž bych si poté počínal jako Van Gogh. Prý že rocková kapela se silnými melodiemi a s prvky jazzu a reggae. Výsměch to je.

Celkově musím říct, že pánové z Alibi jsou na desce "Proti času" opravdu hodně proti času. Asi o dvacet let. Já nic proti retru nemám, muziku z osmdesátých let si často pustím, ale v kombinaci s takovou hrůzou, jakou hudebně i textařsky produkuje tahle kapela, je to smrtelná kombinace. Pokud se tedy někdo z Alibi dostane k tomuto článku, pak žádám - hrajte tancovačky a myslivecké plesy, ale, proboha, nesnažte se to zaznamenávat pro budoucí generace. Ono už v těch osmdesátých letech by to byla hrůza. A abych nezapomněl, Alibi spolupracují s Michalem Davidem. Nejsem překvapen.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY