O The Strokes toho už byly napsány stohy a stohy. Nejenom ve světě, ale také v českém tisku. Publicisté, posluchači, fanoušci, prostě všichni se přou, jestli newyorská banda floutků kolem Juliana Casablancase je pouze velkoryse přeceňovanou partou, anebo zda to byli skutečně oni, kdo zavelel a originálně vytáhl na povrch zapomenutý syrový zvuk garážových kytar a retro rocku. Ať je to, jak chce, nelze popřít, že The Strokes je třeba se věnovat. Je třeba se jim podívat na kobylku. Letos v lednu jim vyšla třetí studiovka "First Impressions Of Earth", kterou už sice nestihla taková mediální pozornost jako oba předchůdce, ale pořád kolem ní byl solidní humbuk. Na musicserveru dal nahrávce Lukáš Franz slušných 7/10, ale jak se dalo vyčíst z reakcí čtenářů, deska vyvolala vskutku protichůdné dojmy. Není lepší způsob, jak je změřit, než připravit makrorecenzi. Tady je.

David Věžník - 5/10

Tak tohle mají být jedni z těch, co to všecko odstartovali? Stroukovští panicové žasnou. Je třeba to odpálit hned na začátku, ať je klid: Julian Casablancas neumí zpívat. Na jednu stranu to zákonitě musí rvát uši každému, kdo držel v ruce nějaký naladěný hudební nástroj, na druhou stranu jeho vláčné pobíhání kolem tónů zvláštním způsobem sedí k hudbě, kterou produkuje jeho grupa. A je to pestré a zapojuje to paměť. Otvírák spíš než Queen připomíná (a teď koho? Blondie? Ta skleróza!), "Razorblade" má takový pohádkový feeling ("Princové jsou na draka"?), "15 Minutes", to je píseň pijácká, a tak by se dalo pokračovat tak dlouho, dokud paměť stačí. Jasně, Casablancas taky občas ukáže, že když se chce, všechno jde a že i ten tón občas chytne. (Přesto se nelze zbavit dojmu, že dva dny po koncertě nemluví, neb to prostě nejde.) Taky jsou na "First Impressions Of Earth" chytlavé věci, jenže těžko říct, čím to je (snad tou tolikrát už zmiňovanou délkou alba?), v hlavě se ne a ne udržet. K poslechu je dobré vzít si booklet. Ten se fakt povedl, postmodernou jen dýchá. Nakonec je to vlastně to jediné, co v člověku po skončení desky zůstává dýl než do první ranní stolice. Škoda, že to nestačí. Je to kdesi mezi pětkou a šestkou, ale rockový život je kurva. "FIOPE" je deskou z první záplavy šedi roku.

Michal Koch - 5/10

Coby žánr je poctivý kytarový rock moje srdeční záležitost. Mám prostě tenhle druh muziky rád. Problém je v tom, že mám neméně rád, když je muzika nápaditá. A to podle mého názoru hudba The Strokes nikdy nebyla a není taková ani na novém albu. Pravda, alespoň na počátku desky se chlapci snaží o větší pestrost, evidentně chtějí, aby album znělo dospěle, aby ukázalo, že jsou skuteční muzikanti. Problém je, že těch pár dobrých nápadů vždy někoho nebo něco připomíná: queenovská vyhrávka v úvodní "You Only Live Once" či morrisonovská hlasová poloha v "Heart In A Cage" buší do mých uší nejvíce. Mám vlastně i rád některé vykrádačky, takové "Lemon Tree" od Fool's Garden nebo "Why Don't You Get A Job" od The Offspring jsou neskutečně zábavné, ale The Strokes při svém obkreslování postrádají jejich lehkost a nadhled. Milou melodii "Razorblade" kazí nedomyšlená vybrnkávaná kytarová protimelodie a když se nasazená, lehce znuděná hlasová manýra, tak dobře padnoucí asi nejlepší pecce "On The Other Side", zapomene uklidit a provází posluchače prakticky celou druhou částí alba, stává se z poslechu pomalu ale jistě utrpení, protože ke konci desky už opěvovaní The Strokes nemají ani ty kradené polonápady. Asi se budu muset obrátit jinam se svou otázkou, co taková kvanta kolegů pisálků na téhle nepůvodní a ničím zajímavé partě mají. Kapela mi na to totiž odpověď neposkytla ani svojí třetí deskou.

Eva Balaštíková - 6/10

Tohle je čekací deska. Nenaplní vaše naděje, které jste do ní vkládali, neutrhne vám uši ani vás příliš nechytne za srdce. Jen vám ukrátí dobu příštích několika let, než The Strokes vydají další, snad už výborné album. Přes pokusy dostat se "někam jinam" a dát najevo, že umí víc než se na první pohled zdá, se bohužel z dravého tygra s ostrými drápy, kterého nám představili na průlomovém debutu "Is This It", stala zlenivělá kočka oproštěná od dřívější přímé hravosti. Samozřejmě, ab und zu si i domácí mazlíček vzpomene na své kořeny, a tak se vám může stát, že si při písničce "Juicebox" budete podupávat do rytmu nebo si v "15 Minutes" střihnete s Julianem Casablancasem duet a bude vás to bavit (za to dávám tu šestku - lehké zvednutí z šedých vod průměru). Bohužel i přesto všechno budete po prolistování vkusně kýčovitého bookletu přemýšlet nad tím, zda by nebylo lepší sáhnout po starších deskách či živáku. To má totiž šťávu.

Pavel Parikrupa - 6/10

Kdybychom měli na musicserveru anketu o nejpřeceňovanější kapelu historie, měl bych pár kandidátů a těm by vévodilo jméno The Strokes. Je to dobrá skupina a její přínos pro obrodu kytarové hudby je nezpochybnitelný, o tom žádná, ale nikdy jsem ji nepovažoval za až tak revoluční, natož abych byl jejím oddaným fanouškem. To by musel být Casablancas lepší zpěvák a abych jim naletěl na image, na to už jsem přeci jen trochu odrostlý. Na třetí desce je znát snaha o posun v hudbě, která je pestřejší a písničkovější než na dvojici předchozích počinů. Několik výborných skladeb ovšem doplňuje nemálo vaty. S "First Impressions Of Earth" jsem měl jeden zásadní problém: nemohl jsem se do té desky dostat, zaposlouchat se, pořád mne nechytala a nevím doteď, jestli je opravdu tak nevýrazná, anebo jsem ji nepochopil. Snad ani jednou jsem ji pozorně neposlouchal celou v kuse (jinak řečeno, koláč nejím celý, jen si z něho vyjídám pár kousků a zbytek házím holubům). Toto CD sice do bazaru nepatří, ale pouštět si jej budu asi jen ve velmi velkorysém rozmaru.

Marie Malechová - 7/10

Nálepku "těch, co to všechno začali" už jim asi nikdy nikdo nesundá. A je to dobře. My, velcí příznivci kytarovek, jim ji ještě rádi budeme přilepovat, kdyby se snad náhodou chtěla odlepit. Co bychom si bez nich počali? No, asi bychom přežili, protože by s tím nejspíš přišel někdo jiný. Těžko říct. Každopádně "Is This It" a "Room On Fire" jsou základní kameny celého tohohle kytarového trendu. Výborná alba, která na sebe hladce navazují. Teď je tady "First Impressions Of Earth" - třetí album, které už navazovat nesmělo. Povedlo se, The Strokes přitvrdili, "Juicebox" je toho jasným důkazem. Nejdřív mě ten singl naprosto znechutil, ale stačilo pár poslechů a teď bez něj nemůžu žít. Jenom o trošku míň mě baví úvodní "You Only Live Once". "I Heart In a Cage", "Razorblade" a "On The Other Side" mě ještě nutí poklepávat si nohou a vrtět se na židli. Zbytek alba mi splývá. Slyšela jsem to tolikrát a nevzpomenu si ani na jeden song, který by měl vyšší číslo než šest. Uvědomuju si snad jenom to, že "Killing Lies" je fakt propadák. Taky to celé mohlo být kratší, takhle je to dobrá deska, která v druhé polovině trochu nudí.

Ondřej Ručka - 7/10

Já nevím. Na The Strokes se mi dycky líbil akorát jejich image, správně floutkovský a jetý, Casablancas vypadá správně a celá kapela na mě působí dojmem, že si dokáží roli rockstars (ale ne zas nějakých mega) užít. Zvuk mi zas až tak moc neučaroval, songy mi znějí jeden jako druhý a "Is This It" kolem mě prošumělo, ani ten obal mě nějak nevytrhnul z letargie. Ostatně v těch dávných dobách jsem v ostravských klubech raději hopsal na Kulhavé sušenky. Sequel debutu jsem ani nezaznamenal a tohle makro jsem si vzal jen tak ze cviku. Nebudu teď psát nějaké kydy o tom, jak jsem ušel kus cesty a prozřel jsem a The Strokes se mi dostali pod kůži, to ne... Pořád mi celá deska zní jako jeden track, který ke všemu poslouchám z empétrojky v kvalitě 64kbps, ale z nějakého neznámého důvodu se mi to ukrutně líbí. Ten dřevní sound, jeho časoprostorová neukotvenost, duch genia loci (NYC), to vše se mísí do velmi chutného a svěžího koktejlu, který je pro mě dosti lahodný. Doba je holt těžce retro a nemusí všechno znít jako chvění strun britské kytary, aby to bylo cool. "First Impressions Of Earth" je dost dobrý samo o sobě.

Ondřej Leinert - 8/10

The Strokes si vždycky hráli na takovou nekonfekční grunge skupinku, která ale ve skutečnosti dělá celkem konfekční zboží. Jejich předchozí řadovky "Is This It" a "Room On Fire" mám rád, ač se nedá říct, že by to byla láska osudová nebo aspoň noční, masturbační. Jsou to prostě dobré, záměrně syrové, retro věci, které se přesně trefily do vkusu doby, respektive do toho, co bylo považováno za opozici všemu onomu přeprodukovanému vyumělkovanému popovému mainstreamu, a vytvořilo tak jaksi "nechca", neviditelnou rukou hudebného trhu, mainstream druhý. Aktuální třetí album má možná trochu paradoxně blíž k tomu mainstreamu prvnímu, což mi ale osobně vůbec nevadí. Kdesi jsem četl, že na "First Impressions Of Earth" je méně hitů než na předešlých dvou plackách. Pche, právě že těch hitů je tu spousta, tahle deska je totiž nebývale instantně líbivá a mohla by The Strokes klidně představit i masovému tuzemskému rádio posluchači, kdyby v těch rádiích byli jen o trochu menší suchaři, než tam jsou. Taková "You Only Live Once", dávající vzpomenout na Queeny a jejich "I Want To Break Free", nebo "Razorblades", kytarově znásilňující slaďák "Mandy", to se prostě bude líbit i průměrnému českému yuppíkovi. Nemluvě o přímočaré "Heart In A Cage" či jednoduše vtíravé "On The Other Side", z níž si ti pozornější dokonce mohou odnést pěkné slovní průpovídky ("I hate them all, I hate them all, I hate myself, for hating them. So drink some more, I'll love them all, I'll drink even more, I'll hate them even more than I did before."), ideálně zpěvné na nějakou tu posttřídní kalbu. Jediné, co mi tak trochu vadí, je poněkud nestrokesovsky epická stopáž, skoro hodina hudby je snad až příliš. Ač je to deska podstatně barvitější než ty předchozí a na poprvé si z ní odnesete víc než jen vzpomínku na jakési neurčitě zmutované pazvuky, pořád je to "jen" kytarovka. Žádná velká kultura. Ale mě baví. Dokonce mnohem víc než třeba takoví Hard-fi. Přijde mi to zapamatovatelnější, chytlavější, výraznější, v moři kytarovek identifikovatelnější, zábavnější. Chcete-li, klidně i jednodušší. Ovšem nikoli blbé. Baví mě to stejně jako to bavilo třeba New Musical Express. Takže zasloužených 8/10.

Karel Veselý - 8/10

The Strokes to neměli za poslední roky lehké. Vydali jedno z nejzásadnějších alb prvních let nového tisíciletí, média je vzývala jako nové rockové bohy, aby je o dva roky později po druhé desce šoupli k ledu a začali opěvovat jiné čímany v kožených bundách. Na svém třetím albu tak už nemusí řešit nějaké spasení rocku, dokonce ani hledání nových hudebních cest, prostě jen dělají svoje tříakordovky a dělají je dobře. OK, první album se jim překonat nepovedlo, ale to se jim asi už nepodaří nikdy. "First Impressions Of Earth" jsou ale celkem vzato lepší deskou než rozpačitá dvojka "Room On Fire". Novinka je sice trochu nevyrovnaná, když každá opravdu silná skladba ("Izo Of The World", "You Only Live Once" a "Juicebox") má svého partnera na druhé straně barikády v slabších kusech ("Evening Sun", "Razorblade", "On The Other Side"). Ty připomínají, že nucená ledabylost už přestává být ledabylostí. Malým mínusem jsou texty, když už Casablanacs přizná v jednom refrénu "I've got nothing to say", je to složení textařských zbraní k ledu. Ale co, it's only rock'n'roll, ne? Naopak výrazným plus je opravdu povedený booklet, jednotlivé strany jsou působivé koláže textu a výstřižků z komiksů a obrazů moderního umění.

Ondřej Michal - 8/10

Něco vám řeknu. Když před pěti lety vyšla "Is This It", znamenala pro mě vystřízlivění. Probuzení ze snu. Po čase tady byla kytarovka, která mě bavila. Vrátila mě zpátky na zem a ukázala cestu zase ke kytarám. Bylo to probuzení z tanečního snu, jehož rytmus udával jen kopák a hajka. Do té doby jediný hudební nástroj, který jsem uznával, byl Technics 1210. A najednou tu byla parta cucáků s jednoduchým zvukem, zabaleným do pavučiny zastřeného vokálu Juliana Casablancase. Aspoň tak mi to tenkrát připadalo. "Room On Fire" mnoho nového nepřinesl. Vlastně se jednalo o logické pokračování prvotiny. Klidně to mohli vydat jako jednu desku. I stopáže by tomu odpovídaly. Uběhlo pár let a máme tu "First Impressions On Earth" a je jasné, že z cucáků se nám vyloupli dospělí muzikanti. Ano, rekvizity zůstaly stejné: Converse, láhve piva, typická ledabylost v oblékání a cíčko v koutku jsou tu stále, ale něco je jinak. Zvuk už není tak čitelný. Jakoby nechali vybublat na povrch svoje muzikantství, protože ty kolovrátkové popěvky je už přestaly bavit a chtějí si konečně zahrát. Rytmika je jaksi opravdovější, vokál zralejší a ani ta kytarová "skoro" sóla už nepůsobí tak naivně. Zkrátka popustili uzdu svojí fantazie a natočili pestrobarevnou desku, která není na jeden poslech, ale když ji přijdete na chuť, bude vám dělat společnost hezky dlouho. Je tu sice několik skladeb, coby vzpomínek na minulost, jako například šlapající "On The Other Side", jenže The Strokes jsou už zkrátka někde jinde. Julianův hlas má stále ten odevzdaný, flegmatický nádech, ale ona mlhovina se vytrácí jak povzbuzující látky z krevního oběhu po propařené noci. Touhle deskou za sebou zabouchli vrata od garáže, ve které dosud hráli, a s nádobíčkem v ruce vyrazili na nebližší stadion. Téměř hitová "Electricityscape" je toho jasným důkazem. Že to už nejsou staří The Strokes? Ale jděte se bodnout. Každá kapela má přeci právo na vývoj, posun, a ať se nám to líbí nebo ne, taky víc peněz. Ostatně koho by bavilo poslouchat "New York City Cops" pořád dokola, ne?

Radek Londin - 8/10

Muselo k tomu dojít. Jedna formulka nemůže být účinná donekonečna a přiznejme si, že "Room On Fire" bylo elegantním omíláním stejného postupu. Od třetího alba už těžko někdo čekal revoluci a pokud ano, můžu předem ujistit, že newyorská garáž stále smrdí stejným dekadentním odérem, který nejvíce frčel na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Všechny pro kvintet charakteristické polohy jsou ale na "First Impressions Of Earth" přítomny ve zkoncentrované podobě, ne každému však musí být koncentrát po chuti. Asi nejpozitivnější změnou jsou bohatější aranže a pevná souhra kapely, výraznější dynamika a smysl pro gradaci, který vynikne možná díky novému producentovi Davidu Kahneovi, jenž setřel vrstvu prachu a nanesl trochu leštěnky. Hudba je svým neonovým způsobem barevnější, hned několikrát se ale nelze ubránit pocitu, že tenhle motiv už jste někde slyšeli. Casablancův zpěv nepostrádá typickou dávku rozervanosti a alkoholicky zpěvných melodií - znuděný flegmatismus ale tentokrát přerůstá v depresi servírovanou bez příkras a jinotajů. Správným směrem cválá určitě řízný první singl "Juicebox", kytarové disco se všeříkajícím textem "On The Other Side" nebo křehká rozvernost "Ask Me Anything", neuškodila by ale kratší stopáž - 52 minut takřka identické nálady může rozptýlit třeba i listování v povedeném bookletu. Někteří z početné hordy následovníků už je možná předběhli, ale poslední počin The Strokes si cestu do přehrávače hledá více než snadno, i když dávno není tolik trendy.