Nestává se zrovna často, aby si člověk mohl udělat názor na nějakou desku pouhým přečtením několika tiskových zpráv. Hjörtur Blöndal to dokázal. Přísná elektronika, odkaz Kraftwerk, Jeana Michela Jarreho, Hjörturův vocoderový vokál, Island. Množina právě uvedených prvků dává dohromady hodnocení desky "Electric Music". Jinými slovy, záleží na tom, jestli člověk na množinu zvolá nadšené "Ano!", nebo odmítavé "Ne!". Tím by vlastně mohla tahle recenze skončit, ale protože má mít aspoň tři odstavce, je třeba se v padesátníkovi z Islandu ještě chvíli pitvat.

Hjörtur je člověk produktivitou posledního roku srovnatelný s Honzou Nedvědem. Tehdy vypustil do světa osm(!) alb. Díky neobvyklému servisu - všechna alba jsou na webu kompletně nabízena coby streamy - si člověk Hjörturem netknutý může udělat představu o záběru jeho tvorby. Pohybuje se od popěvků balancujících na hranici kýče ("Pop Songs") po jednonástrojové náladové kompozice ("Harp", řada "Piano"). "Electric Music" je vlastně někde mezi. Jde o soubor deseti electric věcí a dvou bonusů, které jsou náladovými kompozicemi a zároveň díky časté přítomnosti vokálu i popěvky. Vše v přísně elektronickém duchu.

A to je možná největší šutr úrazu. Deska totiž kvůli tomu vypadá jako slavné "Rukopisy". Jako by už od osmdesátých let někde ležela, zapomenutá, netknutá, neslyšená a teď ji náhle kdosi objevil a vynesl na světlo boží. Hjörtur není ani trochu ironik (čímž se zásadně liší od Kraftwerk). Utápí se ve svých náladách (čímž se blíží Jarreovi), které mají být (dle tiskovky) posmutnělé, ale protože ve skladbách není vůbec nic, co by je zlidšťovalo (sorry, ale zefektovaný vokál to nezachrání, a to je recenzent příznivcem elektronické hudby a efektů všeho druhu), zůstávají Hjörturovy emoce uvězněny v jedničkách a nulách. Největšího náznaku emoce se posluchač dočká v "Electric Dream", největší sranda je při "Electric Fantasy" (na verzi nezáleží, moc se neliší), při které dá basová linka vzpomenout na Lenku Filipovou a její "Za všechno může čas".

Aby tady mohlo album "Electric Music" vyjít, musela se uspořádat sbírka (národ Hjörturovi). Deska nakonec vyšla ve dvou limitovaných edicích - stříbrné a zlaté. K recenzi byla poskytnuta zřejmě ta stříbrná verze (soudě podle toho, že na ní není nic zlatého). Nepřináší žádné předzvěsti hudebních zlomů. Jde jen o konzervu z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let s datem výroby 2005. A to je vlastně to hodnocení. Kdo si v podobných odkazech libuje, může s Hjörturem astrálně cestovat. Kdo hledá za elektronickými stěnami náznak lidskosti, v tomto případě narazí a desku pronudí. Zkrátka není všechno dobré, co je trendy.