Bylo něco po šesté. Seděl jsme společně se členy kapely Bratři Orffové v příjemně vyhřáté šatně Paláce Akropolis a snažil se z nich tahat rozumy. Zpoza dveří k nám doléhaly údery bicích z právě probíhající zvukovky německé kapely Jersey. Na stole flašky minerálky a startky, kolem rozsazení Lukaš Novotný, Ivan Gajdoš, tedy ti, co to celé spunktovali, plus muzikanti, vesměs Krnováci, z nově sestavené "doprovodné" kapely a zvukař Mishan, jinak ústřední postava skupiny Alvik. Od první chvíle sympaťáci. Právě se vrátili z natáčení reportáže pro televizní Paskvil. Tomu, že před sebou mají očekávanou pražskou premiéru, zdánlivě nic nenasvědčovalo. Všichni působili až podezřele klidně. Předkoncertní horečka či tréma - alespoň navenek - veškerá žádná. Povídání to bylo příjemné, ostatně stejně jako poslech desky "Bingriwingri". Otázkou však zůstávalo, zda se kapele podaří přenést křehké, dokonale proaranžované písničky na koncertní pódium.

Ale popořadě. Jako první nastoupili před zpočátku ještě prochladlý, zpola zaplněný sál již zmiňovaní němečtí hosté. Loni debutovali eponymní deskou. Ohlasy byly veskrze pozitivní a pražský koncert jejich kvality jenom potvrdil. Jersey jsou ze stejné líhně jako Notwist nebo Lali Puna, dokonce jsou s těmito kapelami personálně propojeni a na jejich tvorbě je to samozřejmě hodně znát. I oni nechávají svými jemnými kytarovými kompozicemi probublávat nejrůznější elektronické ruchy. Naživo překvapivě velmi sympatická záležitost. Velkou část vystoupení tvořily čistě instrumentální skladby, jimiž se proplétaly krásné melodické kytarové vyhrávky s jednoduchou živou rytmikou a syntetickými clicky a cuty. Sál se brzy solidně zaplnil a sympatická, introvertní parta (s basistkou v sestavě = bod navíc) sklízela uznalý potlesk (kapela pochází z Berlína, a ten je prostě v tuhle chvíli nejen pro pražské publikum v kurzu = druhý bod navíc). Jersey jsou naživo méně písničkoví a snad ještě melancholičtější a hladivější, než jejich o chlup slavnější kolegové. Ta necelá hodinka v jejich společnosti byla příjemně uklidňující, rozhodně však ne uspávající. Nakonec došlo i na přídavek s kytarovým brajglem á la Sonic Youth. Spokojenost byla evidentně na obou stranách.

Uběhlo sotva pár minut a spokojenost v publiku ještě mnohonásobně vzrostla. Orffové. Hned s první, jinak poměrně komplikovanou skladbou "Odcizení" se veškeré obavy z případné nepřenositelnosti specifické atmosféry desky totálně rozplynuly. Sedmičlenná sestava docílila vlastního, plného a barevného soundu, který se nesnažil za každou cenu kopírovat zvuk alba. Že se jedná teprve o čtvrtý koncert kapely nebylo vůbec patrné. Aranžím dominovala především najazzlá trumpeta Libora Martiníka, celému pódiu pak zpočátku trochu nesmělý zpěvák a kytarista Ivan Gajdoš, který působil v červené košili spíš než jako porťácký folkáč, jako trochu svéráznější šansoniér. Stejně tak byste klasické trampíky hledali marně v publiku. I když je pravda, že pár návštěvníků bylo v Akropoli, potažmo v jakémkoliv "rockáči" možná vůbec poprvé. Vskutku zajímavá směska. Dal bych ale ruku do ohně za to, že nikdo z příchozích ani na moment nezalitoval. Bez přehánění - tohle byl skutečně výjimečný večer!

"My jsme se před třemi lety s Lukášem rozhodli zpomalit čas, prodloužit noc, zkrátit den a natočit introvertní písničkovou desku. A tu vám teď hrajem," uvedl Ivánek jednu z nejpůsobivějších skladeb s názvem "Sova". Decentně a přitom účelně nasvícená a podsvícená scéna jenom dokreslovala velmi intimní, rozjímavou a příjemně gaučovou atmosféru. Tu sem tam narušil snad jen kolega Honza Binder svými recesistickými výkřiky "Hobluj, případně "Tohle, že je punk?". No, pravda, punk to zrovna nebyl, ale i Orffové předvedli, že se umí odvázat a šlápnout na pedál. Důkazem budiž zatím bezejmenná rozverná jazzy-latina, tak trochu ve stylu skladeb, které Orffové připravili pro druhou desku Ivy Frühlingové, hromadným jásotem přijatá reggae pasáž na konci "Hadího ocasu", nebo zřejmě nejkytarovější věc "Vzduchem", při níž už dosud skrytá energie, kterou Orffové do publika za celý večer napumpovali, začala vybuchovat naplno. Kapela přijímala skromně a nesměle bouřlivý aplaus, jenž vrcholil se závěrečnou tatarskou "Onyta Almyim". Nikomu rozhodně nevadilo, že jako přídavek zazněla ten večer už podruhé hitůvka "Pátek", ba naopak vlna euforie a nadšení vzdouvající se s nástupem refrénu připomínala v té chvíli spíš koncert oslavované legendy, než začínající kapely. Skutečně, nepřeháním, tak to bylo. A je to jenom vaše chyba, že jste v Akropoli nebyli. Tečka!

Playlist: Odcizení, Pátek, Vláček do Bingriwingri, Bingriwingri, Sova, Krnovská, "Bez názvu", Nevypínám, Na hadím ocase, Moře, Vzduchem, Onyta Almym, Pátek

Bratři Orffové, Jersey, Palác Akropolis, Praha, 25. 1. 2006

Fotogalerie: