Pouhý měsíc poté, co u nás vyšlo koncertní CD a DVD "Live In Akropolis Prague" Petera Lipy, vydal slovenský zpěvák ve své vlasti desku "Lipa spieva Lasicu", na níž prezentuje zhudebnělé básně kamaráda, humoristy, divadelníka a moderátora Milana Lasici. Musicserver se k desce dostal se zpožděním, přesto ji však zařadil mezi recenze. Stojí totiž za pozornost.
Je vám lehce nad dvacet a máte všechno na háku. Kouříte, pijete, sem tam si dáte něco ostřejšího a že by vás to nějak zvlášť trápilo, se říct zrovna nedá. Pak se souhrou jistých skutečností usadíte a hormony se vyklidní. Zato vás sejme stres. První dítě, další dítě a hle: Bohém z vás kamsi vyprchal. Netrvá dlouho a stáří buší na vrata. Pár kámošů skončí v péči jiných, dalších pár to nestihne, jeden to zabalí sám a vám to jaksi doklapne. Jako že spěch, chlast a nikotin nebudou zrovna v pořádku, čili je třeba se hlídat. Že zálety jsou jenom pozlátko, poněvadž hodnoty tkvějí v rodině. Že stáří má svou poetiku.
Chlápci z nejvyzrálejších,
Milan Lasica (ročník 1940) a
Peter Lipa (ročník 1943), si tím vším (nebo alespoň drtivou většinou) prošli. Stihli toho mnoho, takže by se mohli prsit, kolik čeho vědí a jak se má kdo chovat. Na desce "Lipa spieva Lasicu" přitom činí přesně naopak - odhalují své zlozvyky, nejistoty a smutky. Jako třeba že by rádi změnu, ovšem nevědí kam za ní, protože jsou závislí na pekle velkoměsta se všemi jeho jedy. Nebo že si občas přijdou zbyteční, na odpis, chtějí začít znovu, načež si zase rychle uvědomí, že jsou vlastně spokojení a zamilovaní. Totiž ani ne tak
oni, jako
Milan Lasica, který zde hovoří ústy Petera Lipy. Ovšem dá se předpokládat, že proces zafungoval i opačným směrem, že Lasica svými verši promluvil přímo z Lipovy duše.
Tato úvaha se nezakládá ani tak na blízkému věku obou aktérů jako na přesvědčivém výsledku, jímž CD "Lipa spieva Lasicu" stoprocentně je - pokud se Lipa s ničím, co zde pěje, neztotožňuje, potom neměl zasvětit život hudbě, ale herectví. V momentech, kdy zpívá
"Zrazu ťa trápia neznáme pocity, život je prežitý, čo teraz s ním" ("Tíško a kradmo") nebo
"Mám pocit, že ti nestačím, mám pocit, že som mimo, zaujať ťa už nemám čím, som obohraté kino" ("Chcem odísť"), nenechá nikoho na pochybách, že tyto myšlenkové pochody mu vůbec nejsou cizí. Své určitě dělá i fakt, že Lasica dává přednost narovinu vyřčeným doznáním před úprky do světů metafor. Že si tak nepočíná proto, aby dojímal (byť se mu to hned několikrát podaří), dokazují ironické až cynické poznámky, do intimity veršů vpletené (
"Tej lásky nie je škoda, tak neplač, aký žial, veď slzy sú len slaná voda a srdce je len sval").
Dobrá, pánové se pochopili. Ale zvládli to i další zaangažovaní, součást Lipovy
doprovodné kapely, Gašpar s Tatárem, a syn
Peter Lipa mladší, kteří mu pomáhali s melodiemi a obstarali většinu aranží? Stoprocentně, vážení. Zvládli to i Juraj Bartoš a kapela
Mango Molas, jež taktéž přidali ruku k dílu. Lipův neakademický zpěv kontrastuje s čistými ženskými vokály, syrové smuténky střídá swingové i funkové veselí, piáno doplňuje elektronika, perkuse následují diskotékové beaty i na cimbály dojde. Stylová pestrost textům svědčí, drží je pevně nad kaluží upatlané sebelítosti, do nichž by i přes svoji statečnost mohly upadnout při neopatrném zacházení, a nechají do ní pouze nahlédnout, a to na chvíli pouze nezbytnou. Možná právě pro svoji výjimečnost jsou tyto okamžiky tím nejsilnějším, co album nabízí.
"Lipa spieva Lasicu" je kolekce písní nádherných ("Kúsoček páperia", "Slzy sú len slaná voda", "Chcem odísť", "Ty si mi súdená", "Tíško a kradmo"), velmi příjemných ("Mám túžbu", "Raňajky s blízkou osobou", "Romantika", "Music USA") i v rámci Lipovy diskografie víceméně průměrných ("Dvadsať rokou som ťa miloval", "U doktora", "Neopúšťaj mesto", "Nostalgický motív", "Mám čas"). Špatné jsem nenašel. Mohl bych zmínit několik neobratných veršů či sem tam vyčíst něco zpěvu, ale nechci. Jde o natolik upřímnou desku, že jí nic z toho neublíží. Spíše naopak.