Co říct ke koncertu skupiny Temperamento, letošního vítěze Coca-Cola PopStar? Temperamento jsem neznal. Středa večer, Rock Café. Měla to být moje první zkušenost. Po předchozích vítězích 100ْ C a UDG jsem vlastně čekal cokoliv. Kam se asi tak mohla ubírat volba dalšího vítěze. Byl jsem hodně zvědavý.

Koncert podpořila jako zvláštní host ověřená kapela Lety mimo. Před prázdným Rock Café spustili svoji smršť. Jak zvláštně zněl stadiónově stavěný song "Euforia" zahraný pro dvě desítky lidí. Lety mimo zahráli i dvě skladby z připravovaného alba, které má vyjít v únoru. Máme se na co těšit. Znělo to dobře. Svou roli jako předskokani splnili skvěle. Když už ne lidi samotné, tak alespoň zdi a prostor klubu naplnili energií, kterou stačilo využít k explozi. To se ovšem později příliš nepodařilo.

Skupina Temperamento nastoupila ke svému prvnímu samostatnému koncertu před již slušně naplněný prostor v sombrerech. Proč? Nevím. Nadsázka? Snad. Je třeba říct, že publikum je znalo. Zaslechl jsem i charakteristický zvuk zástupkyň skupiny patnáctiletí. Temperamento spustili svůj "soundsystem", který mohl znamenat cokoliv od příchodu Michaela Jacksona po ukládání mrtvého k odpočinku. Když začali instrumentální produkci, cítil jsem podobné rozpaky. Snad pocházely z jejich nevyhranosti (nebo lépe řečeno nesehranosti?). Během prvních tří skladeb se ještě řešily problémy se zvukem, což samozřejmě suverénnímu výrazu kapely nepřidalo. Stále jsem nevěděl, co si myslet.

Dál se již koncert vyvíjel lépe. Pokud bych se držel definice hitu jako skladby, která je mi "něčím povědomá", zahráli Temperamento i několik takových pecek. Bohužel se alespoň mně zdály mnohokrát povědomé až moc. Z okruhu svých známých jsem pořád slyšel nějaké pokusy o přirovnávání: jednou Kryštof, jindy Šum svistu. Je pravdou, že frontman Azi je Krajčovi něčím vizuálně podobný. Ale hudebně jsem žádné spojení nenašel. Jak tedy popsat hudební produkci Temperamenta? Některé písničky jsou tak jasně rozeznatelné jako hity, že to musí praštit do ucha každého. Některé songy byly jak vystřižené z alba boybandů typu Blue, jinde jsem opět cítil jakési rozpaky. Trochu mě zarazilo rapování, které mi nejvíce asociovalo produkci Leoše Mareše.

Hledat linku nebo žánr, kam je zařadit, by se mi dělalo těžko. Možná napoví složení: tři kytary, gramce, bicí. Napovědělo? Ne? Je to prostě většinou veselé, rytmické, občas rychlé, většinou pomalé, ale ne tak pomalé, aby to byly balady. Spíš do pohody. Většinou je to chytlavé. Ale ten rap... Prostě mi neseděl. Pohybuje se někde mezi již jednou zmíněným Marešem a příjemným tokem slov ve skladbách Support Lesbiens. Ta druhá hranice zní jistě lépe. A Temperamento jí dosahují, když se o to nesnaží. Když se nesnaží rapovat, tak ten rap zní paradoxně lépe, Nelogické? Vím, ale je to tak.

Jak sami kluci z Temperamenta říkají, jde hlavně o zábavu. A pokud se na to podíváme z téhle stránky, zábava to byla. Holky se bavily, kluci většinou taky. Jsou v nich slyšet příjemné hlasy, které z amatérismem nemají co dělat, hudebníci jsou zřejmě taky dobří, ale dohromady často nějak neseděli. Byl to jejich první samostatný koncert a jak se dočtete i na jejich webu, své úplně první vystoupení absolvovali krátce před soutěží Coca-Cola PopStar. Koncertů za sebou mají tedy jenom pár a pokud se časem sehrají, může to být kromě zábavy i kvalitní zážitek. Když se nad tím tak zamyslím, tak jsem jim vyčetl dost věcí, ale i tak to pro mě byl zvláštně pozitivní zážitek. Možná díky té upřímnosti, která z nich září, možná díky nevypočítavosti nebo skutečně díky tomu temperamentu.

Temperamento, Lety mimo, Rock Café, Praha, 14.12.2005

Autorem článku je Patrik Kubrt.