Fred přišel za Wesem:
"Ty vole, měli bysme vydat ňáky dévédéčko, když budou ty Vánoce, ať nejsme za měkejše. Co ty na to?"
"Jasně, fíku. Něco vyprskneme, ať z těch vořechů, co nás maj' rádi, máme aspoň ňáky kachle!"
Fred přišel na vydavatelství, rozrazil dveře kanclu a nehledě na čísi jednání, se rozkřičel:
"Kurva, my chceme, abyste nám udělali ňáky dévédéčko. A koukejte sebou hejbnout, je mi u prdele, co tam bude, ale chceme prachy!"
Chudáci manažeři. Kroutili hlavou, ale nezbylo jim než Freda vypoklonkovat, za dveřmi ho řádně pomluvit, zanadávat si a zhusta si ulevit.
"Jestli ty jejich prodeje budou tak tristní jako u poslední řadovky, nakopu mu řiť vlastní nohou!" procedil mezi rty papaláš.

Takovéhle příběhy se dějí dnes a denně. Chcete znát pokračování? Neváhejte a čtěte dál...

Od papaláše, kterého vzrušený telefon od papaláše nižšího, právě vyplísněného Fredem, zaskočil ve chvíli poledního blowjobu, se bumerang vrátil zpět. Říká se, že hovno padá odshora dolů, Geffen Records nejsou žádnou výjimkou. Exkrement propadával níž a níž, až se zastavil u eléva, mladíka nejapného a málo v tvorbě Limp Bizkit zkušeného.
"Koukej něco vymyslet. Nejlíp výběrovku, klipy sou!" zněl rozkaz. A tak se jal činit, prohlédl si pár videí, utřel ruce od pizzy do potrhaných kalhot, nasadil obráceně kšiltovku a naťukal do Googlu: Limp Bizkit. Něco to vyjelo, bylo toho moc, radši komp vypnul a vrátil se k telce.
"Prostě tam něco nafrkám, klipy budou stačit, to je v databázi," řešil s přítelkyní pracovní starosti. Než si stihl vzpomenout na první písničku kapely, už vězel v roštěnce.
"Do prdele, to je hukot, sem stejně kanec!"

Že to je sprosté? Nečtěte to dětem, nečtěte to vašim pudlíkům, nečtěte to manželce, pokud je cudná. Jenže život taky není peříčko. Je třeba být ostrý jako břitva!

Ráno se elév probudil a do očí ho pálil pruh slunečních paprsků. Prořezával se tmavou záclonou. Blbě zataženou. Nazul si kecky, plandavé kapsáče, tričko s Che Guevarou.
"Hlavně že si to umím dávat." A už si to razil na skejtu ulicí. V práci Ctrl+C z databáze, Ctrl+V do listu a hned s tím k šéfovi.
"Tady to je. To je seznam na to dévédéčko."
"Jaký dévédéčko?"
"No přece tamto, no, těch Limp Bizkit."
"Já vo ničem nevim. Mám strašně moc práce, nech to tady a mazej mi pro kafčo."
"Jasně, šéfe."
Pak se seznam připletl k jinému seznamu, nikdo další si ho neprohlédl. Když si na to kdosi vzpomněl, bylo už později než pozdě. Rozčílený cholerik Fred zastrašil v hlavě, jenom to ne. Rychle s tím pryč.
"Víte, pane Durste, ony tam nebudou žádné bonusy. Moc se omlouváme," divadelně bulí sekretářka a ukazuje (nechtíc) Fredovi, že má pod blůzkou černou podprsenku. Ten ji spatří.
"Seru na bonusy, hlavně ať to někdo koupí. Co kdybysme si to rozdali?"

Takhle nějak vzniklo DVD Limp Bizkit "Greatest Videoz". Pomiňme, že všechna jejich videa vypadají v zásadě stejně, takže tam kapela poskakuje a někdo se na ně v lepším případě dívá. Ostatně skoro všechno režíroval Fred Durst a jeho rukopis je velmi čitelný. Nejenom že DVD nemá menu, že na něm nejsou žádné bonusy, že nemá zvuk v 5.1 ani Dolby, dokonce tam chybí i poslední klip k "The Truth". Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tohle jim nežeru. Vyser si voko, Frede!