Vyjděme z předpokladu, že musicserver má nějaké kuloáry. A v těch se už dávno šuškalo, že debut Bratří Orffů bude velká věc. Minimálně podle Vojty Kosteleckého, který psal hlavní recenzi, tomu tak skutečně je. Desce "Bingriwingri" dal devět z deseti a pasoval ji svým hodnocením na nedávné album týdne. Otázka tedy zní: Je Vojta sám, kdo si myslí, že Bří Orffové stvořili něco výjimečného, anebo se skutečně urodilo jedno z největších překvapení roku? "Bingriwingri" jsme - abychom dosáhli čtenáři tolik vzývané recenzentské objektivity, ať se pod ní skrývá cokoli - podrobili makrorecenzi a převážil názor, že Orffové jsou fakt dobří. I když...

Karel Veselý - 5/10

Promiňte mi, ale v zemi Bingriwingri bych nechtěl žít. Teletubbies si tam hrají celý den s míčem, Jiřina Bohdalová vypráví vtipy a všemu vládne nebesky laskavý Marek Eben Dobrotivý. Takhle na mě nějak působí místo, které na svém debutu stvořili Bratři Orffové. Nějak jsem si myslel, že album trojice Gajdoš, Novotný a Gondík zalepí mezeru, kterou má Česko za aktuálním dění na scéně folkotroniky nebo post-folku, ale dočkal jsem se jen magické prázdnoty umělohmotného nu-jazzu a dávky předškolní poetiky Bratří Ebenů, objevující krásu ranního kafe. Bratři Orffové bohužel natočili jen desku plnou pomalé, unylé a přesofistikované hudby, které chybí (ehm) koule. Tady už ale vládne jistý Dan Bárta, s nímž se Ivan Gajdoš může srovnávat dementními texty, ale rozhodně ne interpretací. Bezpohlavní zpěvák s dobrým srdcem mi výrazem připomíná jednoho či druhého bratra Nedvěda (fuj, nějak mi sem vlezli) a vnukl mi myšlenku, že tradice laskavého českého folku je nebezpečná dědičná epidemie, která ještě několika budoucím generacím zabrání na tomto poli vytvořit něco opravdu zajímavého. Proto místo čekání na domácí odpověď na excentrické folkaře typu Animal Collective, Devendra Banharta nebo CoCoRosie začnu pěstovat begonie. Ačkoliv, proč být skeptický, místo přeceněných Orffů tady přeci máme syrovější a také podstatně uvěřitelnější poetiku Ondřeje Pečenky alias Folk3Mail na výborném debutu "Zrno".

Michal Koch - 6/10

Mám velmi rád nekotlíkářský folk Kryla, Nohavici, Plíhala, Bratrů Ebenů či Zuzany Navarové. Tudíž jsem se na počin Bratrů Orffů upřímně těšil a byl jsem velmi zvědav, jak bude znít proklamovaný folk pro jedenadvacáté století, o kterém již před vydáním spousta kolegů psala všude možně oslavné ódy. A teď poslouchám a poslouchám pořád dokola a snažím se ve své duši najít místo pro daleké (v čase či prostoru, na tom nesejde) město "Bingriwingri". A nenalézám. Abych byl dobře pochopen: Ta deska je řemeslně vynikající. Po muzikantské, skladatelské či zvukové stránce jí nelze nic vytýkat. I celý nápad s náznakem příběhu Seržy Vantoše a jeho cestě na hadím ocase z Krnova do samoty Bingriwingri je dobrý. Ale celé dohromady to na mě působí příliš uměle, příliš křečovitě se Bratři Orffové snaží stvořit velké Umění. Necítím z toho lehkost a upřímnost samozřejmé tvorby na počátku jmenovaných oblíbenců. Pravda, je to jen ničím nepodložený a možná mylný pocit (ale o čem zejména je hudba, když ne o pocitech?), ale Bingiwingri k mému srdci nedokázalo promluvit tak, jak bych možná sám chtěl.

Ondřej Ručka - 6/10

Když jsem tohle album slyšel poprvé, řekl jsem si - čeští Four Tet (neplést si s podobně pojmenovanou vokální formací Jirky Korna). Když podruhé, tak "jenom" nový Floex (žádná náhoda by to nebyla). Potřetí mi začali lézt lehce na nervy a teď album "Bingriwingri" nemůžu vystát. Bratři Orffové mě zklamali. Hudebně je to sice fajn, ale prostě texty mi lezou krkem. A když se v "Pátku" ozve "tak to mám rád / Marie a cigarety", tak lezu coby zarytý odpůrce kouření po zdi. Co to bude příště? "Šlehnem si to do žíly, však už jsme to zkusili?" Já nevím, tohle mi prostě pokazilo dojem z celé desky. A taky unylý vokál spolu s dadaistickými texty. Nemůžu si pomoct, veškerá má očekávání byla nadměrná, a proto také v konfrontaci s realitou spadla do temných hlubin. Jedno velké plus ale dávám za výtvarné zpracování celého alba, kartonový obal s vloženým CD a bookletem působí velmi luxusním a alternativním dojmem. A co se týče originality, může ho předstihnout snad jen loňský vzorník Umakartu. Bod plus, ale jináč se nějak nemůžu donutit tuhle desku velebit.

Radek Londin - 7/10

Folktronika, tu si naše malebné luhy a háje zaslouží, říkal jsem si v očekávání debutu Bratří Orffů. Dlouhé napětí u mě bohužel nevyústilo v slastné uvolnění. Všechno je fajn: texty, obal (mimochodem mimořádně nepraktický, CD muselo do náhradního plastu) i ta muzika, jež sympaticky odkazuje na místo svého vzniku. Líbí se přítelkyni, otcovi ani babičku neurazí... Hezky to plyne, tím lépe, čím více za okny mrzne. Taková útulňoučká, striktně melancholická kúra. Co mi na ní tedy vadí? Je to ten český zvuk, kdy musím hlasitost pootočit výrazněji než u zahraničních kolegů a stále tomu ještě něco chybí? Nebo snad všudypřítomná uspávající letargie a občas pro mě úsměvná představa, že tohle může dost dobře sloužit jako soundtrack ke spokojeným kravičkám s plnými vemeny? Nebo je to hlas a frááááááázóóóóvanííííí Ivana Gajdoše, který je snad ještě plačtivěji afektovanější než Erlend Oye? Vím ale, že až budou hrát živě někde poblíž, vytáhnu manšestráky a šálu a pěšky se za jejich pastelovými tóny vydám.

Tonda Kocábek - 8/10

Nová jména vždycky potěší. V souvislosti s Bratry Orffovými už jste mohli narazit na superlativní přívlastky jako "svěží", "čerství", případně na blábol o "rehabilitaci česky zpívané písničky" nebo na odvážné tvrzení o albu roku. Klidně na to zapomeňte. Tohle seskupení totiž nepotřebuje nadnesená slova, píár přechvalování ani mediální protekci. Ani od těch, kteří v něm vidí spásu svých ztracených nadějí. Na to je obyčejně a prostě dobré. A na debutové, neuspěchané a pečlivě vyprodukované desce s hravým názvem "Bingriwingri" to v praxi dokazuje ve všech směrech. Prvním kladem je skutečnost, že se tvůrci nespokojili s osvědčenými trendovými postupy a jdou si svou vlastní cestou. Což by možná bylo normální u nějakého hudebního experimentu či alternativy. Nicméně výsledek je velmi stravitelný, příjemný a dobrou náladu vyvolávající... pop. S chytře a vkusně použitou elektronikou, s nádechem folkové upřímnosti a milou naivitou. Druhým plusem je odzbrojující lehkost a jednoduchost. Pokud máte dojem, že navrstvit desítky stop je smysluplné, a zahrnout posluchače stovkami not znamená kvalitu, pak tuhle desku rovnou ani nevsunujte do přehrávače. Písničky s chytrými melodiemi a výraznými náladotvornými prvky. No ano – slyšíte dobře – žádné hudební koláže, ale prostě písničky. Navíc s českými a nikoliv hloupými texty. Dost pádná odpověď všem pochybovačům a zakomplexovaným hrobařům domácí hudby. Může se pak někdo divit, že z té desky někteří dělají událost podzimu?

Ondřej Pravda - 9/10

Dokonalé potvrzení toho, že málo může být hodně. A toho, že konečně můžeme bez červenání říci, že v Česku máme kvalitního zástupce odlehčené netaneční akustiky (nechtěl jsem použít tak nadužívané slovo "folkové") s trochou elektroniky (titulky "Čeští Kings Of Convenience" si umím představit) nebo, chcete-li, "českou" (čti netradiční) verzi chilloutu typu Zero 7. Je potěšující slyšet důkaz, že i u nás může vzniknout opravdu originální dílko. Používá již slyšené ingredience, ale míchá je s odzbrojující lehkostí a v netypickém aranžmá. A civilní melodický přednes (zpěv to většinou není) obsahově lidsky obyčejných, až naivních i snových textů vytvářejících fantaskní svět zapadá do hudby víc než dobře. Jak jednoduché a funkční je zapojení cimbálu, flétny, didgeridoo a podobných nástrojů v jiném kontextu než ve world music. Přitom občas elektronický původ a provedení zvuků vůbec nevadí, celá deska je... Ano, hřejivě teplá... A jestli jste zblblí bulvárním terorem a evokuje vám to lidskou orientaci, vaše chyba. Udělat "cover" tatarské lidové, ve kterém se úplně organicky tradice prolíná s modernou, moc lidí nenapadne a nezvládne. Obal už jen doplňuje třešničku na dortu - okolím poučené originality. Díky ní se, když půlbodíky nevedeme, mají tihle nebratři v netriku až devítku.

Eva Balaštíková - 9/10

Zvláštní chuť, ten lipový čaj s medem. Nasládlý, s trochou nostalgie a vzpomínkami na dlouhá podzimní odpoledne venku, mezi zlatými stébly a hrou na schovávanou. Slunce si prohlíží listy utopené v posledních náznacích sychravých zítřků a večer pomalu přichází. První stíny dopadají na polní pěšinu, její silueta se blíží k lesu a vlasy se zaplétají do větru, šípkové keře volají na vrány sedící opodál, ticho a zase jen ticho. Ba ne, slyšíš je. Jejich rozhovory. Jejich minulost. Všechno začíná na hadím ocase... říkám jí holka... fouká sem severák, má polský přízvuk... nebudeš více cítit žal, nebudeš cítit ani radost... čím víc mám let, tím víc mě svět odsává z žil, tím častěj přichází... až se v Bingriwingri zhasne, až je svolá do snu hlas. Kroky se vzdalují, Serža Vantoš jde spát. Sám za zvuku krnovského bytí a lyrických představ se odebírá tam, kde se ukrývá magické místo za noci v úplňku. Tam, kam vás vezmou bratři Orffové, pokud jim to dovolíte.

Dan Hájek - 9/10

Na "Bingriwingri" jsem byl hodně zvědav. Vyslechl jsem si nějaké ukázky na webu Bratří Orffů a už tehdy mě "Sova" dokonale dostala. Z těchto krátkodobých odhadů jsem si troufal říci, že už tu dlouho nebyla žádná taková pohoda, která by si získala přízeň jako hudba k filmu "Šeptej". Colorfactory s touhle deskou doma protáčím ve svém přehrávači poměrně často, je to jedno z mých nejhranějších cédéček a teď má konkurenci, a ne jen tak ledajakou. Pokud Colorfactory sázeli hlavně na akustiku a přímočarost písniček, Bratři Orffové připojili větší pestrost. Spojují několik kultur do jednoho celku, jejich záběr je mnohem širší a nebáli se do toho zapojit i nádech z elektronických instrumentů. Nikdy jsem nemusel folk v té čisté formě a místy jsem nechápal masovou oblibu některých našich legend, prostě nebralo mě to. Bratři Orffové si z této branže vzali jen základ, který lze snadno napasovat při vší zručnosti do mnoha směrů. Vsuvky dechových nástrojů jsou bezelstné a přidávají na emocionálnosti, "Sova" se tak stává úžasnou záležitostí. Celá deska zabrnká na vaše zrelaxované povědomí - tu vykoukne šanson ("Nevzpínám"), tu zas etnický prvek ("Onyta Almyim"), těžko hledat nepovedenou písničku. "Vláček do Bingriwingri" je putováním k ostatním malým epizodám pátečního dne nebo onoho nočního probuzení a žití. I celkové balení "Bingriwingri" je nádherné, i když trošku nepraktické a je ho třeba pečlivě ošetřovávat. Bratři Orffové s vlastní detekcí, směrovanou na sebemenší detail, natočili skvělý kus, který tu dlouhodobě chyběl.

Radek Antl - 9/10

Člověk aby začal dumat, jestli u nás náhodou nejdou do módy koncepční desky. "Nanoalbum" Tata Bojs, "Hovada Boží" Jablkoně, "Lišák je lišák" Vášy a jeho Syčáků... A teď debut Bratří Orffů. "Bingriwingri" je ovšem koncepční nejdříve v druhém plánu, dějová linka se zdá více mazaným propojením písní podobné tématiky než zpracováním předem jasného scénáře. (Ostatně, pojítka najdete i na Landově "Neofolku".) Čili nás Orrfové klamou, aby se cítili zajímavější, je to tak? Pche - jako kdyby to potřebovali! Jestli si zasvěcené kruhy už několik měsíců na někoho shodně ukazují jako na zvukově originální naději české scény, jsou to právě oni. A přitom o co jde? Folkaři se z nich nezblázní, hrdiny elektronické scény se stanou stěží, textařské stránce lze místy něco vytýkat a zpěv má taky svoje mušky. Tak proč tolik povyku? Snad pro onen na české poměry výjimečný vkus, který zde dávají na odiv, snad pro kryštofovskou intimnost či hravou nápaditost připomínající Tata Bojs. Pravdou je, že tak příjemně milou a zároveň bezohledně smutnou desku jsem už dlouho neslyšel. A je mi úplně jedno, kdo všechno se na ní podílel, už proto, že se beztak zdá být výtvorem citlivých (a hudebně notně nadaných) gympláků zraněných zlou realitou dnešního světa. "Bingriwingri" je natolik křehké album, že pro něj ve své poličce uděláte speciální postýlku, aby ho tam nedejbože něco netlačilo. Natolik krásné, že ho do té poličky nejspíš hodně dlouho nevrátíte.

David Věžník - 9/10

Navštívit Bingriwingri a zemřít. Všichni, kdo učí na vysokých a vyšších odborných školách předměty typu publicistika, a všichni autoři publikací typu "Jak psát recenze" prominou, ale tohle bude osobní. Když jsem si pustil "Bingriwingri" Orffouc bráchů poprvé, bylo to jeden večer ve vlaku. Jak už to tak bývá, nebyl ten vlak úplně v pořádku. Ten večer nefungovala světla. Jak se město vzdalovalo a ve vagónu nastávala čím dál větší tma, rezignovali cestující na to, že by dočetli noviny, a usínali. A mně do uší hrál rozpustilý "Pátek", neskutečně nádherná "Nevypínám" a hlavně "Vláček do Bingriwingri". V tu chvíli mi bylo jedno, že by to album mohlo být o řád lepší, kdyby neškoleně znějící vokál Ivana Gajdoše byl nahrazen školeně znějícím, že volume je skoro nadoraz, protože mastering je moc potichu, a že celý ten koncept příběhu o dalekém kraji je na starší skladby ("Sova", "Onyta Almyim") naroubován tak nějak násilně. V temném vlaku uhánějícím na hadím ocase podzimní krajinou to byly všechno nepodstatné detaily. Cíl cesty: Navštívit Bingriwingri a zemřít.