Madonna. Co dodávat, tohle jméno znají i ti, kteří popmusic neholdují. Je to prostě symbol - sexu, konzumní kultury, spotřební muziky. Tak to je, ne jinak. Jenže i v těchto relativně hanlivých (alespoň hudebně) slovech se v jejím případě skrývá kvalita. Nikdy sice nepatřila k undergroundu, ke skutečné originalitě měla vždy daleko, ale uměla se obklopit správnými lidmi, kteří jí pomohli stát s hlavou vztyčenou. Nejinak tomu je u novinky "Confessions On A Dancefloor", na níž se Madonna vydává do lesů disca 80. let. Jaká to je jízda, o tom se můžete nejlépe přesvědčit sami. My vám řekneme pouze tolik - desku jsme pasovali svého času na album týdne a ani z této makrorecenze nahrávka nevychází s ostudou.

Marie Malechová - 6/10

Madonna se prý vrací ke svým kořenům. Nevím, nedokážu posoudit, je to moje první setkání s Madonnou. Nevěříte? Přísahám, nevlastním ani jednu její předchozí desku. Tahle je moje premiérová a Madonna se na ní hned zpovídá. Snaží se. Nabízí posluchači exkurzi do všech poloh svého hlasu, je nostalgická ("Hung Up"), tajemná ("Sorry"), upřímná ("I Love New York"), naléhavá ("How High"), šokující ("Isaac"), pubertálně veselá ("Push Me") i arogantní ("Like It Or Not"). K tomu všemu jí doprovází dobrá taneční hudba. Nevyhýbá se snad žádnému tanečnímu stylu. Když pominu fakt, že už jsem to všechno někdy někde slyšela, akorát pod tím nebyla podepsaná Madonna, dá se říci, že se jedná o kvalitně vyvedenou desku. V bookletu na Madonnu narazíte na každé stránce, v růžových vyzývavých hadřících se svíjí po tanečním parketu a svůdně vystrkuje své, ehm, pozadí. Napadne vás kolik jí je, že se takhle předvádí? Neptejte se, její věk není podstatný, je to Madonna a ta si to může dovolit. Není to u ní nic neobvyklého. Je in, cool, trendy a kdo ví co ještě. Snaží se. Ale já jí to nežeru.

Lukáš Franz - 6/10

Madonna. Madge, sexsymbol, mizerná herečka, milující maminka, statečná jezdkyně (spadla s koně přece) - ok. Nová deska. "Confessions On A Dancefloor". Kolega Ručka se z ní div po nocích nepočůrává, tak to zkusím též, řekl jsem si před čtrnácti dny. Docela hezký obal to má. "Hung Up" mě baví, ale nejsem si jistý, jestli to není jenom kvůli tomu samplu od Abby. Docela průser je, že jsem Madonninu novinku slyšel už hodněkrát, přesto jsem si ji k napsání těchto pár řádků musel pustit znova. Nic mi neutkvělo v hlavě. Zajímavé momenty by se daly spočítat na prstech jedné ruky. "Isaac" se mi líbí, "Sorry" je fajn, "Let It Will Be" mi zní jako remix "Die Another Day" a "Push" mi zase připomíná "Like A Prayer". Nejlepší klubová deska roku? To by museli být všichni na pořádném chill-outu. Řemeslně dobře zvládnuté album, jenom několik zajímavých věcí a pro mne celkově docela nuda. Nebo mi to prostě jenom nesedlo. Celých čtrnáct dnů. Promiň, Ondro...

David Věžník - 7/10

Diskoška, vyjádřil se Jan Kluka z Čankišou jednou o skupině Moloko. Hm, tak to tehdy ještě neslyšel novou Madonnu. "Confessions On A Dancefloor" je exemplárním příkladem stylu disco pro třetí tisíciletí. Pro třetí tisíciletí je psáno záměrně, neb kolem pobíhá tisíc diskáren, které té Madonnině nesahají ani pod nehty na nohách. Hloubkoměr zkrátka ukazuje, že Madge je pod povrchem o něco hlouběji než třeba takový Eric Prydz, a to i přesto, že se její páni producenti (byť v náznaku) inspirovali jeho efektem, který lze nominovat na nejobludnější hudební postup desetitisíciletí (ano, ten, kdy má posluchač pocit, že mu vynechávají sluchátka). Ale pozor, nějaké hloubkové ponory od ní taky čekat nelze. Ve druhé polovině desky ("Forbidden Love", "How High", "Isaac" nebo "Push") začne sice člověk takřka podvědomě uvádět své tělo do extatického pohybu, což může být způsobené tím, že tahle půlka (zvláště pak Mirwaisovy práce, které lehce odkazují na bombovou "Die Another Day") je lepší než ta s tím nechutně vlezlým pilotem, ale také třeba tím, že zkrátka přistoupil na Madonninu hru. Madonna chtěla natočit desku, která nebude nic řešit. Povedlo se. Deska nic neřeší, a taky z ní tím pádem nejde moc nálad. Je to prostě... diskoška. Hodně dobře udělaná, ale diskoška.

Radek Londin - 7/10

Zase je jí všude plno a přitom není žádným prorokem, zase je tak zastraceně trendy a na každý kýč má ráznou odpověď - dokonalou produkci a ironický nadhled. Zbývá ji jen nenávidět a bojovat s tím, aby na vás nebylo znát, jak vás to rajcuje. Nebo nahodit dekadentní cool pózu a vtrhnout na potemnělý parket, vlnící se jako příboj syntetického moře, případně začít žonglovat s discokoulemi. Prvních pět kousků vás určitě slastně poškrábe a na "I Love New York" už možná budete přes svůj stylový mobil objednávat letenku k Soše svobody. Potom se ale začne ozývat mírná únava a nuda, možná ještě jednou povyskočíte, ale pak už čeká tmavě fialová sedačka, oblíbený longdrink a spousta načančaných lidí okolo. Později možná objevíte Les Rhytmes Digitales nebo Metro Area. A nebo taky ne. Alespoň ale odhadnete, že byste si měli co nejdříve koupit ten růžový spartakiádní ohoz... Tedy jestli do té doby Madonna nevydá nové album.

Luboš Kreč - 7/10

Nejlepší je, když nic neočekáváte, pak nemůžete v být zklamaní. Tak jsem to měl já s Madonnou. Řekl jsem si, že tomu nechám volný průběh. Nikdy jsem nebyl její zarytý fanoušek, znal jsem jen pár singlů a novější desky. V podvědomí mi ale stejnak furt bujela zvědavost, protože pár písniček od Jacquese Le Conta, které se ke mně dostaly, stály za to. Z "Confessions On A Dancefloor" jsem mile překvapen, jeho producentská ruka je na desce cítit. Tohle retro disco si v omezené míře s chutí užiju. Pod kůži se mi už dřív dostalo "Hung Up", ovšem za vrchol alba považuji pecku "Sorry", což je potenciální megahit s neuvěřitelně chytlavou melodií v refrénu. Skvělé jsou také tracky "How High", "Forbidden Love" nebo "Isaac". Celkově je však "Confessions On A Dancefloor" na můj vkus příliš stereotypní, linie nastolená v prvních vteřinách se do konce desky nezmění a to mi na novince trochu vadí; zvlášť když to srovnám s "Ray Of Light". Je to prostě příjemná, tanečně popová nahrávka, která nic neřeší. A totéž vyžaduje od posluchače.

Pavel Novák - 7/10

To, že se Madonna opět pustila do něčeho nového, je jasné a bylo to jasné ještě předtím, než deska vůbec začala vznikat. Podstatné je, jak se do toho pustila. Že si k přípravě a nahrávání přizvala skutečného odborníka, je sice fajn, protože deska díky němu (ale i jiným) zní dobře, ale tohle je fajn pouze do momentu, kdy zjistíme, že občas už to není Madonna. Právě Madonnina osobitost vynikla asi nejlépe na "American Life" a to je jeden z důvodů, proč mám tuhle desku moc rád. Pokud jde o novinku, celé to na mě působí až příliš chladně a odměřeně a i přes velké úsilí se mi podařilo proniknout jen do slabé poloviny písniček. Jako kdyby Madonně šlo jen o to, aby celá deska měla dobrý zvuk a ona byla spíš její producentkou než ústřední postavou, kolem které by se to všechno mělo odehrávat. Jako kdyby chtěla posluchače uvést do extáze, aby si nevšimli toho, že na rozdíl od "American Life" touhle deskou nechce nic říct. Jako kdyby to celé mělo být jen proto, abychom si pořádně zatančili. A asi to tak být opravdu mělo. Teď už je jen na vás, zda-li to přijmete, nebo ne. Pro mě osobně zůstává "Confessions On A Dancefloor" daleko za posledním počinem "American Life" a ještě mnohem dál za "Ray Of Light", kterou považuji za to nejlepší, co kdy Madonna vydala. A stejně tak si myslím, že pokud i v budoucnu bude postupovat způsobem jako nyní, tuhle svou metu už nepřekoná.

Dan Hájek - 7/10

Nikdy jsem nebyl oddaný fanoušek Madonny a třeba její první desky mě vůbec nebraly. Vždy mě však zaujala svou určitou výstředností, kterou občas dokonale zatopila svým antifandům. "Like A Prayer" a "Erotica" mě bavily výtečně, pak zase nic až do "Ray Of Light" - tahle placka pro mě znamená její absolutní vrchol, který už asi netrumfne. Minulá deska "American Life" se mi líbí více než nová "Confessions Of A Dancefloor". "Hung Up" je prvotřídní vypalovák, když jsem se ale zaposlouchal do celé nonstop rošády dvanácti tracků, bylo mi zcela jasné, že Madonna opět měla čuch na to, co teď frčí. Podle mě je to až moc trendy záležitost a Stuart Price se v této formulaci retro disca v pulsujícím electro hávu dokonale vyžíval a odvedl slušnou práci, to se musí uznat. Každý si tady najde něco, co mu bude hodně připomíná cosi z dob minulých, ať už přímo z Madonny samotné (obdoba "Frozen" v "Isaac" není přeslechnutelná) nebo jiným popových pecek. "Future Lovers" nápadně jede v kolejích "I Feel Love" Donny Summer a třeba "Jump" ve své mutaci paraduje "West End Girls" od Pet Shop Boys, což mě docela i překvapilo, že došlo i na ně. "Sorry" a "How High" jsou jasné hitovky - Madonna svým způsobem nezklamala, ale čekal jsem více originálnosti, nápadů v tomto retro šílenství. "Confessions Of A Dancefloor" nezapadne, ale je otázkou, jak tahle záležitost bude dlouho svěží. Madonna neztrácí nic ze svého primátu a už teď jsem zvědav, co to bude příště.

Ondřej Ševela - 7/10

Tak, Madonna nám učinila další zpověď, tentokrát na tanečním parketu. Dobrý počin, řekl bych. Z alba čpí kus práce, nejde o placku vytvořenou za účelem vydělat - atmosféra celé desky je spíše taková, že Madonna si chtěla udělat radost. Myslím, že radost by mohla udělat i leckomu, kdo její zpověď vyslechne. Taneční hudba, no jo, ale rozhodně ne laciná. Z reproduktorů se linou i dobré smyčce, kytary, zajímavé vokály. Madonna se podle mého musí soustředit na ty rychlejší skladby - ty pomalé mi k ní tolik nesedí. Ale ač i v názvu vidím "dance floor", dokážu si tuhle desku představit vyhrávat ledaskde, nejen na tanečním dřevu. Když si někdo vypůjčí známou melodii z ABBÁckého "Gimme Gimme Gimme", měl by s tím naložit opatrně - a v "Hung Up" mi to sedí, žlutý bludišťák pro Madonnu. Stejně tak mě zaujala melodie "Sorry". Sečteno podtrženo, album s dobrým pilotním songem hned na úvod a k tomu přívětivě dlouhá minutáž podobného materiálu. Nejsem ten pravý pro ocenění taneční hudby, ale díky "Confessions On A Dancefloor" je jasné, že mi občas neuškodí.

Pavel Parikrupa - 8/10

Je velmi malá pravděpodobnost potkat mne na tanečním parketu a třpyt disco koule mne nechává celkem lhostejným. Byl jsem přichystán Madonnu nešetřit a podrobit její taneční album tvrdé kritice, ať si je klidně Američanka usídlená v Anglii i ta takzvaná popová ikona. Udělat celou desku jako nepřetržitou retro dusárnu určenou k pohybovým kreacím na parketu, pche, a ještě v jejích letech? Měla to u mne spočítané předem, ale ouha. Je tu jeden malý háček: "Confessions On A Dancefloor" je znamenitá deska! Madonna nezpochybnitelným způsobem udolala bezvýznamného středoevropského redaktůrka. Album je ucelené, suverénní, zábavné. Perfektní zvuk, produkce, nápady. Hity, hity, hity. "Sorry", "Isaac", "I Love New York". Jsem přesvědčený, že přesně takto to madam Ciccone chtěla (opět s neomylným čuchem na spolupracovníky). Máme tu logický paradox: Madonna udělala tímto albem ve své kariéře čelem vzad a opět svým mladším kolegyním ukázala záda. Čistá práce. Smekám.

Karel Veselý - 9/10

Když se někde píše o nové desce Madonny, pak jsou to vesměs klišé, kde se objevují fráze jako "královna popu", "návrat na parkety" nebo "nespoutaná Madonna". Nikde se ale nedočtete, že nové album je prostě neskutečná jízda, která nepustí vaši pozornost ani na chvíli a kde se hity skrývají na každé stopě. Deska neslibuje nic, co nedá - tedy hodinový proud hédonistické disco music, ovšem v moderním hávu zahuštěného electra, které hudebně cituje z časů zlaté éry této hudby. Madonně tentokrát stoprocentně vyšla volba producenta. Stuart Price alias Les Rhythmes Digitales, Thin White Duke či Jacques Le Cont patří bezpochyby mezi absolutní hvězdy současné klubové scény, když za remixy mu platí statisíce dolarů. S "Confessions..." mám dokonce pocit, že producent Madonnu totálně přehrává. Místo ní by na desce mohla zpívat kterákoliv jiná zpěvačka (i když žádná by asi neprodala tolik desek, samozřejmě), ale Priceho práci by momentálně nedokázal nahradit nikdo. Deska má i slabší momenty, které přijdou s Mirwaisovým "Future Lover" a moc se mi nepozdává ani "Isaac" s židovskými chorály, jinak je to ovšem perla vedle perly, "Sorry", "New York" a Let It Will Be" momentálně vedou, ale zítra to může být jinak. V hloubi srdce doufám, že díky této desce se lidé dozví, že disco není jen Michal David, ale třeba také Giorgio Moroder, Cristina nebo Black Devil. A nebo alespoň budou muset poopravit předsudky proti tomuto žánru.