Chemie funguje!

29.11.2005 18:30 - Ondřej Leinert | foto: facebook interpreta

Záznam z sheffieldského koncertu Queen a Paula Rodgerse "Return Of The Champions" může na první ohmatání smrdět ledasčím, ale nakonec stojí za to ho poslechnout a poslouchat! Album potvrzuje, že Freddie Mercury byl sice král, ale jeho nástupce se také nemá zač stydět.
8/10

Queen + Paul Rodgers - Return Of The Champions

Skladby: CD1 - Reaching Out, Tie Your Mother Down, I Want To Break Free, Fat Bottomed Girls, Wishing Well, Another One Bites The Dust, Crazy Little Thing Called Love, Say It's Not True, 39, Love Of My Life, Hammer To Fall, Feel Like Makin' Love, Let There Be Drums, I’m In Love With My Car, Guitar Solo, Last Horizon / CD2 - These Are The Days Of Our Lives, Radio Ga Ga, Can’t Get Enough, A Kind Of Magic, I Want It All, Bohemian Rhapsody, The Show Must Go On, All Right Now, We Will Rock You, We Are The Champions, God Save The Queen
Celkový čas: 74:49 + 52:47
Vydavatel: EMI
Když jsem prve strkal do přehrávače dvojalbum ze společného turné Queen a Paula Rodgerse nazvané "Return Of The Champions", mísilo se ve mně natešení s nedůvěřivostí. Natěšení, protože se vrátila srdeční kapela, kvůli které jsem byl ve třinácti schopen dlouhodobě naškudlených pět stovek utratit za dvacet let starou řadovku. Nedůvěřivost, protože místo nových věcí je to už kdovíkolikátá recyklace dávno minulého. Tuhle recyklaci teď, pravda, ozvláštňuje fakt, že se jedná o záznam jednoho z koncertů v rámci letošního reunion evropského turné (konkrétně je to vystoupení z devátého května v Sheffieldu), a nic živého přece recyklováno být nemůže, přesto... Nečekám nic a na rozdíl od Šárky Vaňkové nevěřím náhodám.

Vše začíná minutovou introskladbou "Reaching Out", během níž si Paul Rodgers může naposled takříkajíc nanečisto protáhnout hlasivky, a pak už se roztáčí klasický queenovský set. Typický kytarový startér "Tie Your Mother Down" je snad ještě lepší než v dobách největší slávy kapely. Paul Rodgers neimituje Freddieho, zpívá po svém, a právě tenhle song mu vysloveně sedne, stejně jako mu později sednou věci "Hammer To Fall" nebo "I Want It All". Zmíněná "Hammer To Fall" se nám tu navíc dostává v nové verzi, když celá první polovina se změnila v křehkou baladu. Ale to už jistě ti z vás, kteří navštívili letošní turné nebo si přečetli report kolegy Kocha z pražského koncertu, vědí. Nebudu tedy nosit Paroubky do Prahy a nebudu ani opakovat, že Brianovi a Rogerovi to opravdu jde, nejen na nástroje, které vskutku ovládají, ale i hlasově. Tak třeba Roger Taylor se nám hned několikrát předvedl sólově...

Před třiceti lety na památném albu "A Night At The Opera" zazpíval svou "I'm In Love With My Car", a teď si to zopakoval zas. Naživo má tahle věc ještě větší švih a to samé platí pro mne i trochu překvapivě u Rogerova největšího hitparádového zářezu do diskografie Queen, skladby "Radio Ga Ga". Na koncertech ji běžně zpíval Freddie, tedy teď by se dalo čekat, že se hlavních vokálů zhostí Paul Rodgers, místo něj to však byl právě Roger Taylor a spolu se skvělým výkonem Briana Maye, ale i dalších doprovodných členů kapely (Spike Edney, Jamie Moses, Danny Miranda), tak předvedli jeden z vrcholů (dvoj)desky.

Taktéž Brian May dal zavzpomínat na jeden ze svých kusů z noci v opeře, a sice skrze nostalgickou "39". Právě ta však načíná druhou polovinu první desky, k níž mám jisté výhrady. Přijde mi, že všemožná sóla (kytarová, bubnová) a několik pomalejších věcí za sebou ji činí zbytečně ospalou. Queen si sice i v minulosti libovali v těchto něžných pasážích, kdy za sebou hráli kousky jako "Love Of My Life" či "Is This The World We Created", a protože "Love Of My Life" většinou za Freddieho (tentokráte za Briana) odzpívali fanoušci, bylo to příjemné zvolnění. Ale teď je toho trochu moc. Zmíněné "39", "Love Of My Life" a "Hammer To Fall" by ještě šlo, ale následná šestiminutová "Feel Like Makin' Love" a o něco kratší "Let There Be Drums" už začínají lehce nudit a zbytečně jinak skvělý koncert roztahují. "Nemluvě" o tom, že na konci se dočkáme dvou sólových kytarových věcí - "Guitar Solo" a "Last Horizon", z nichž tu klidně mohla být jen druhá jmenovaná, která nemá chybu a o Brianově umění vypovídá naprosto dostatečně (školní terminologií - výborně!). Nicméně "Guitar Solo" bylo na většině queenovských koncertů, a tak nostalgie asi v tomto bodě nad kreativitou nutně převážila. Škoda.

Je to ale jen jedna z mála výtek na záznam koncertu, který - a to je podstatné - opravdu funguje. Člověk má pocit, jako by byl na místě. Pusťte si tu desku nahlas, zavřete oči a prožijte to vše znovu. Není to věc, kterou byste si přehráli jednou. Queen jsou neomezeně trvanlivá zábava a to samé platí o tomhle koncertě. Vím, že až si zítra nebo za deset let budu chtít znovu užít tu úžasnou atmosféru, užiju si ji dosytosti zas. Neskončí někde zapomenutá jako kupa současných chart topperů. Výhrady bych měl, a taky jsem je zmínil, ale co je to platné, když tahle věc tu bude mnohem déle než pocit, že Roger moc přetáhl jedno sólo. Tedy vzkaz do Anglie: "Možná to, pánové, děláte jen pro peníze, ale to nechť vám vyčítají závistivci, tahle šňůra se vám zkrátka povedla. A tahle zvěčněná vzpomínka na ni jakbysmet!" Je to, jak by řekl Karel Zich, paráda. Dávám osm.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY