Na hudební scéně existuje něco, co jsem pracovně pojmenoval jako syndrom Tupaca Shakura. Ten po své smrti vydal už tolik alb a desek (okolo dvou desítek), každá nahrávka jeho hlasu, byť zaznamenaná v jeho třech letech byla od jeho smrti zhudebněna a prodána za plné peníze coby album. Jeho matka, držitelka práv na jeho dílo, udělala z neobjasněné smrti svého syna business nejtěžšího kalibru. Ale podobně už je to dnes i s odkazem Kurta Cobaina nebo Elvise - ten i takřka třicet let po své smrti patří k nejvlivnějším a nejvíce vydělávajícím osobám showbusinessu, a tak není divu, že se na této vlně chtěli svézt i producenti, kteří stvořili posmrtnou desku Raye Charlese - "Genius & Friends". Po úspěchu geniálního alba "Genius Loves Company" se tedy sáhlo do archivů a stvořilo se další album duetů.

Měli nechat Raye spát, tohle album za to nestojí. Ono by bylo fajn, kdyby stejně znějící deska vyšla někdy na konci 80. let, jenže když si člověk vzpomene na poslední tvorbu Raye Charlese, žasne, co všechno byli producenti schopni vymyslet. Z nějakého záhadného důvodu totiž tahle deska zní jako vytažená ze zaprášeného archivu, nikoliv jako novinkové album. Jistě se to dá částečně vysvětlit tím, že původní materiál a původní nápad na vytvoření desky duetů přišel někdy v druhé polovině devadesátých let a Ray si vskutku tehdy i hosty do studia pozval a vytvořil základy této nahrávky. Nicméně celý projekt padl a vstal jako Fénix z popela až o několik let později, ale celý nově, a zrodilo se album "Genius Loves Company". A pak Ray Charles zesnul a najednou se objevil příběh o tom, že Ray chtěl dokončit i druhou desku duetů, proto se ochotně nabídlo několik producentů, hlavně Phil Ramone (ale do věci mluvil i Quincy Jones), kteří Rayovo dílo měli dokončit.

Ono to ani nezní, jako by to byla montáž. Studiově byla odvedena výborná práce, všechny duety znějí, jako by jejich aktéři nahrávali vedle sebe, což je ovšem skutečnost jen v případě duetu s Williem Nelsonem (1992) a Dianou Ross (1994), vše ostatní bylo doplněno posmrtně. Dokonce se najdou i skladby, které by se mohly celkem líbit, ať už je to "Touch" s Johnem Legendem, nebo "Shout" s Patti LaBelle, "You Are My Sunshine" zní jako dřevní Ray, "America The Beatiful" s Alicií Keys je skvělý kousek, nejlepší na albu, jenže celé album zní dost nekoncepčně, nejednotně, oproti "Genius Loves Company" zastarale a osmdesátkově a touha po mamonu této desce kouká jako sláma z bot.

Ray Charles a jeho odkaz možná přežijí staletí, možná se bude jednou poslouchat stejně, jako se dnes poslouchá klasická hudba, ale deska "Genius & Friends" do jeho zlaté pokladnice určitě patřit nebude.