Ačkoliv se mi dramaturgie lákavě znějící akce "Praha-Paříž-Berlín" nejprve zdála tak nějak nelogická (kapely hrály v pořadí: Laurent De Wilde, Kammerflimmer Kollektief, Soil), do hajan jsem šel s porozuměním. Francouzský jazzový živel v podobě bandu Laurenta De Wildea sice začal hrát jen pro pár dochvilných jedinců, kteří už začali respektovat "policejní hodinu" a dostavili se na neuvěřitelnou půl sedmou, přesto větší části jejich bouřlivého setu už aplaudovalo diváctvo v počtu téměř akurátním. De Wilde je jedním z těch jazzmanů, kteří s chutí przní svou hru nejrůznějšími elektronickými výdobytky. Jeho jindy dominantní piano tak zastalo jen funkci podkresu a decentního koření často drum'n'bassových nebo junglovým rytmů a hlavně saxíku, znějícího mnohdy spíše jako trubka. Inu vedení a dozor nad ostatními muzikanty, ačkoliv to umně svou rozevlátostí nad klávesami a elektro-udělátory maskoval, byla hlavní úlohou věčně se křenícího kapelníka. Bohužel výsledný dojem ze zvukových divočin, které ke konci nabraly příliš rozháraný rozměr, zůstal rozpačitý. Suverénní hráčské výkony jednoduše nezastínily místy až nudící roztříštěnost předvedených skladeb. Po prvních dvou zábavných a dobrodružných výletech jako by se už De Wilde se svou rozdováděnou partou někam úmyslně ztratil.

Neuchopitelnost dostala svůj pravý význam až s příchodem Kammerflimmer Kollektief, pro Prahu sestaveného bohužel jen do podoby tria (kompletní "Kolektiv" je šestičlenný). Otec projektu Thomas Weber, ležérně se věnující své kytaře napojené na bůhvíjaké elektronické aparáty, a jeho maximálně soustředění spoluhráči ovšem měli o experimentálních polohách a improvizačních výlevech přeci jen o poznání ucelenější představu. Koncertně totiž svou sonickou hmotou mažou hranice i tak dnes jen jemně vyšrafované jazzové škatulky. Přesto k tomu, aby dostali své publikum do varu, žádné velké módní tanyny-úlitby ani vášnivé jízdy muzikantů mastících své party jeden přes druhého předvádět nepotřebují.

Zapomeňte ale i na oblíbené srovnání se Cinematic Orchestra, které jste pravděpodobně hlavně v souvislosti s poslední deskou "Absencen" (byť z ní dvě skladby zahráli) slýchávali nebo sami užívali. Koncertně mně totiž u "Kolektivu" nejčastěji napadalo slovo avantgarda. Zejména kvůli hře "dědečkovského" Johannese Frishe, který svůj kontrabas týral natolik různých způsobů, až hlavně v posledním opusu jeho hudební projev přerostl do regulérní performance. Úmyslně přervaná struna za pomoci "špatné strany" smyčce spolu s nervním bušením do těla nástroje vyvolaly poeovsky hororovou atmosféru. Zvuk, který ze svého harmonia po celý koncert zasmušile sedící Heike Aumüller vyvolávala a který sytil snad každou vteřinu jejich pobytu na scéně, je asi nejvíce podobný tomu, který znají borci z volného potápění v momentě, kdy přecení své síly. Správně, nemalá část "kammerflimmřího" vystoupení vyzněla poněkud maniodepresivně. To ale neznamená, že nikoli zábavně.

Čeští Soil pak jako zákusek zafungovali spolehlivě. Zpěvný nu-jazzík pomohl odlehčit srdce po předchozích dramatech a ti, kteří si nechávají tíhu na hrudi dobrovolně povalovat, mohli v klidu odejít. O moc totiž nepřišli. Ne že bych chtěl Soil nějak hanět nebo je z lenosti odzívnout, ale po De Wildeho divočení, natož pak po umění Kammerflimmer Kollektief mi zněli jako hudba k reklamě na kafe. Oprávněně namítnete: na tom přeci snad není nic špatného? Jasně, že ne. Příště na ně rád zajdu v jiném kontextu, protože pro tentokrát mi přišli tak nějak předem diskvalifikovaní.

Soil, Laurent De Wilde, Kammerflimmer Kollektief, Palác Akropolis, Praha, 14.11.2005

Fotogalerie: