Novinka králů soulového groovu Earth, Wind & Fire "Illumination" nabízí urban music načichlý zvuk, na němž se podílelo hned několik současných producentů těžké váhy. Éterická esence však zůstala na svém místě, a to je hlavní. Duševní medicína!
"Vyprávěj mi, prosím, o všech příhodách, které jsi zažil na poslední plavbě." To je první věta "Slunečního státu", slavného utopického filozofického díla Tommase Campanelly. Otázaný mořeplavec velmistrovi na tuto otázku začne vyprávět o Slunečním státu, kde je vrchním vládcem kněz zvaný Slunce a vše je podřízeno principu lásky. Je to svět až nápadně podobný tomu, ve kterém se ocitnete při poslechu čehokoli, co kdy nahráli
Earth Wind & Fire (EWF). Protančit se nocí i dnem plný lásky a naděje s pocitem, že i když přijdou potíže, hravě je přeskočím, stačí jen ta správná basová linka. Znám málo tak extatických záležitostí jako zásadní discohymna "September", málo tak dokonale prokomponovaných funkovek jako "In The Stone" a dalo by se lehce pokračovat. Zapomenout nelze ani na cukrkandlové baladičky, ke kterým vzhlíží jako k majestátným pomníkům většina dnešních r'n'b umělců.
Devadesátá léta znamenala pro EWF období hledání identity. Zústat věrni svému tradičnímu zvuku vycházejícímu z jazzu, soulu, funku, gospelu, folku, rocku a bůhvíčeho ještě, nebo jít s dobou a obohatit se o další žánry, které mezitím stačily okolo vyrůst? Album "Herritage" ukázalo, že snaha o aktualizaci může skončit fiaskem, když kapela zapomene, co jí jde nejlépe. Snaha být dobově
cool těžce nevyšla, a tak přišel návrat ke kořenům, obzvláště povedený na "In The Name Of Love". Zatím poslední řadovka "The Promise" (nepočítám japonskou "Avatar") ukázala znovu nabytou snahu o obohacení urban prvky , tentokrát však zdaleka ne tak křečovitou a nucenou. Novinka v trendu pokračuje, s hvězdnou producentskou pomocí zvenčí.
Fanoušek najde všechno, co má rád. Úžasně zaranžované vokály (Phil Bailey zní stále svěže), zpěvné basové linky,
tekuté kytárky, spoustu perkusí a hlavně ohnivě nepolapitelné dechy. Všechno tradičně delikátně rozprostřené v prostoru a naservírované jako zaručená mast na duši. Bicí a basa digitálně narostly do hloubky a mohutnosti, aby měly moderní subwoofery v amerických lumuzínkách co dělat. Zatímco v minulosti měly v jejich hudbě vždy navrch vyšší rejstříky, tady už je to fifty-fifty, a není to na škodu. Z pomalejších skladeb zaujme "Pure Gold", blyštivá balada produkována duem Jimmy Jam & Terry Lewis, a hlavně přes sedm minut trvající jam "Show Me The Way" z pera hitmakera Raphaela Saadiqa (například
Kelis). Nechybí neosoulové duo
Floetry ("Elevated" pro letní válení v trávě), "To You" je pak asi jediným kouskem v tradičním EWF duchu. Hned několik hybnějších skladeb může rovnou suverénně atakovat zpocená těla na parketech dnešních trendy klubů. Pomohl
will.i.am z
Black Eyed Peas (dupavá "Lovely People" se správně
peasovsky retarded textem),
Kelly Rowland a Sleepy Brown (jasná hitovka "This Is How I Feel", kterou symbolicky uvede i outkastovský Big Boy) nebo další Saadiqův jistý zásah "Love Together" (ach, jak já miluju
stoptimy). Ze spolupráce s elektronickým producentem Vikterem Duplaixem vyšla latino záležitost "Liberation", která by nádherně zapadla do kdejaké kompilace labelu Compost. Jen škoda že poslední bonusová věc je naprosto zbytečná a hloupá smoothjazzová předělávka "The Way You Move" od
OutKast.
Velké množství přizvaných producentů se pro EWF ukázalo jako šťastná volba. Vzniklo album nejenom pestré a zvukově aktuální (napadá mě srovnání s novým Wonderem, který byl pro mě trochu zklamáním), ale i vzácně vyrovnané a jednolité. Sálá z něho energie jak z egyptského poledního slunce, ale nemusíte se bát, v pravou chvíli vždy zavane příjemně chladivý větřík. V době klaustrofobického popu více než vítaná záležitost. Mimochodem, vidět tohle uskupení geniálních muzikantů živě je jeden z mých tajných koncertních snů a nejsem v tom sám. Co vy na to, promotéři?