Fanfáry, prosím. A teď pořádný aplaus! Proč? Protože tohle album si to zaslouží. Ne nadarmo se o uskupení Bratři Orffové nahlas hovoří jako o letošním největším tuzemském objevu. A nejsou to jen plané řeči, jež si zoufalí žurnalisté cucají odkudsi z prstu, podobně osobitý a suverénní debut, jakým je deska "Bingriwingri", se v našich krajích opravdu urodí jednou za uherák. Bohužel. Přitom se nejedná o žádné čáry. Celé tajemství tkví v dokonale vyváženém spojení "tradice" s "modernou", tedy ve své podstatě prostinkých folkových melodií Ivana Gajdoše s citlivým producentským přístupem "zvukových designerů" (ošklivě řečeno, vím...) Matouše Godíka (jinak ZKA4T nebo Ema Tomatucha) a Lukáše Novotného.

Novináři se jejich společnou tvorbu snaží oštemplovat různě. Pro někoho je to post-folk, pro jiného space-folk, emo-folk, elektro-folk, pop-folk nebo folktronika. I já si přisadím - dle mého názoru by právě nějak podobně mohli znít takoví Kings Of Convenience, kdyby vyrůstali společně se Zero 7 kdesi pod Jezevčí skálou. Sami tvůrci si však s definováním svého stylu hlavu nelámou: "Je to prostě folk. Přízviska jsou zbytečný, protože je to folk natočenej na začátku jednadvacátýho století a ne v polovině století dvacátýho." A mají recht, proč se v tom pitvat? Podstatná je hudba samotná. A ta vás okouzlí, omámí, uhrane a donutí alespoň na těch čtyřicet minut zpomalit, vydechnout, spočinout. Donutí vás k tomu, co už dnes většina běžné produkce nedokáže, totiž pozorně naslouchat. Pěkně v klidu, se sluchátky naraženými na uších a hlavou zakloněnou dozadu zasněně proplouvat hudebním prostorem.

"Bingriwingri" rozhodně nelze redukovat pouze na příjemně bezkonfliktní, akustické downtempo. "Bingriwingri" míří výš (což nepřímo stvrzuje i povedený digipack obsahující zajímavé výtvarné "doprovody" k jednotlivým skladbám). Osobité texty, často prokládané Ivánkovými "novotvary", prodchnuté krnovským geniem loci ("Krnovská") navozují v kombinaci s precizně vystavěnými, přitom vzdušnými aranžemi velmi sugestivní atmosféru. Ladný noční přelet "Sovy", nevyzpytatelná projížďka "Na hadím ocase" nebo pohádkově hravá cesta "Vláčkem do Bingriwingri", to jsou zážitky, na které se jen tak nezapomíná. Neméně působivá je temnějšími rockovými tóny rezonující skladba "Vzduchem" s výrazným kytarovým partem hostujícího Filipa Míška nebo aranžérsky ambiciózní opus "Odcizení" prorostlý nejrůznějšími clicky, cuty, ale taky nezbednou harmonikou, jenž je mistrovským producentským zásekem Tomáše Dvořáka (Floex, druhá polovina Ema Tomatucha). Vítané odlehčení přináší parádně odsýpající popůvka "Pátek", ve které Ivánek zpívá hláskem neustále žasnoucího šestnáctiletého klučíka, nebo až do nebes povznášející šansónovka "Nevypínám".

I díky mnoha hostům "z dobré společnosti", z nichž kromě výše jmenovaných můžeme zmínit kytaristu Dano Salontaye ze stylově spřízněných Dlhých Dielů nebo kontrabasistu Petra Tichého z Alviku, se Orffovic bráškům podařilo natočit soudržnou, přitom pestrou a originální desku. Tihle tři mladíci jsou natolik talentovaní a tvůrčí, že se nepotřebují řadit k žádné vlně, nesnaží se křečovitě o to, aby zněli za každou cenu takzvaně nečesky, tedy světově, nebojí se zpívat rodným jazykem nebo klidně tatarsky ("Onyta Almyim") a vychází jim to. Prostě netrpí mindráky. Jednoduše si hrají. A právě takové hudebníky bychom si měli hýčkat, rozmazlovat a podporovat je. Aspoň tím, že si jejich desku skutečně koupíme...