Mám takový pocit, že tady není co psát. Co ještě chcete dodat k Madonně? Její "Confessions On A Dancefloor" bylo očekáváno s napětím, jako každé její album, a rozhodně nezklamalo. V Madonnině diskografii je to určitě nejlepší album nového tisíciletí a jedno z nejlepších vůbec. Ale proč? Dozvíte se tady.
Jednoho krásného dne se sejdou kulturologové, žurnalisté a historici a budou se snažit stvořit vědecký diskurs, který bude popisovat naši dobu. Dlouho budou tápat nad tím, co všechno do něj zařadit, zda lze dnešní epochu pojmenovat jako postmodernu (o které neví nikdo nic), budou se přít o epochální události a osoby, ale v jednom bude jisto.
Madonna v něm bude zastávat jasnou a neotřesitelnou pozici, daleko před Salmanem Rushdiem, Billem Clintonem,
Britney Spears či Bradem Pittem.
Madonna sama tvoří valnou část dnešní pop-kultury a hýbe a hýbala módou, společností, hudbou, médii. Je jedinou umělkyní (a možná umělcem vůbec), která dokáže dokonale kontrolovat sama sebe a řídit každý směr, kterým se ubírá. A je svá, nikdy se nezpronevěřila své vizi a na "Confessions On A Dancefloor" se vrací ke svým kořenům.
Obvykle to nedopadá moc dobře, když se umělec ke svým kořenům vrací. Obvykle to značí nedostatek nové vize. Obvykle neplatí pro novou
Madonnu. Těžko najít nějaké obvykle, které by na
Madonnu platilo. Když se objevily před časem první zvěsti o jejím novém albu, hned se vyrojily spekulace, kterak se
Madonna chce svézt na vlně hyperpopulárních retro kytar a pustit své odvěké směřování na taneční parkety k vodě. Můžeme si oddechnout, nestalo se tak. Leckdo sice tvrdí, že taneční scéna je mrtvá, rozhodně lze říct, že je teď udýchaná z překotného běhu, stojí na místě a rozmýšlí se jak dál, ale
Madonna na tohleto neslyší.
Pravdou je, že na to šla oklikou a opustila cestu ultraprogresivních a neskousnutelných beatů a rytmů, které byly na "Music" a hlavně na "American Life". Deska se vrací do období konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let uplynulého století. Proto upozadila (ale nezatratila) svého dřívějšího spolupracovníka Mirwaise Ahamdzaie a přizvala si Stuarta Price, známého též jako Les Rhytmes Digitales aka remixéra Jacques Le Conta. Společně vytvořili zvuk, který je sice těžce retro, ale díky vývoji na newyorské scéně zároveň neskutečně in. Co načali už před čtyřmi lety
Daft Punk na "Discovery", dnes úspěšně rozvíjí třeba newyorští producenti
DFA nebo
Scissor Sisters. Každý ovšem trochu jinak. Na "Confession On A Dancefloor" se podařil lahůdkový mix electra, boogie/disca, trance i house a kdovíčeho ještě, co je mým uším neznámé.
Úvodní nostalgickou "Hung Up" nemá cenu komentovat, hned následující "Get Together" je skvělou záležitostí, která jako by unikla někdejším
Daft Punk, kdyby zkoušeli dělat trance. Zní jako něco, co vždycky chtěla udělat Kylie, ale nikdy se jí to nevyvedlo. Výborná "Future Lovers" začíná zasněnou syntezátorovou plochou a la
Jean Michel Jarre, pokračuje ve stylu skladby "Ray Of Light" a je to opravdový nářez, který skvěle a plynule (tracky na celé desce jsou namíchány do sebe jako DJ mix) přechází v ódu na Madonnino oblíbené město "I Love New York", která na krátké stopáži dokáže udělat práci za všechny desky
Fun Lovin' Criminals (no dobrá, srovnávám nesrovnatelné). "Let It Will Be" uzavírá výtečnou první polovinu desky zvukem ne nepodobným tvorbě
DFA s přidáním trochy smyčců. "Forbidden Love" dost připomíná "Comfortably Numb" v předělávce
Scissor Sisters,
Madonnu z přelomu osmdesátek a devadesátek zas připomene houseová "Jump", klasický vokál i klasický sound, jak to máme rádi - člověk zamáčkne slzu v oku nad "Vogue". Změnou oproti tempu na nahrávce nastolenému je už předem kontroverzní "Isaac". Následující "Push" a "Like It Or Not" jsou pak už jen pomalým dojezdem po neskutečné jízdě, kterou na parketu "Vyznání" přineslo.
Je pravdou, že
Madonna nikdy nepřinesla něco zcela nového na poli zvuku a vývoje hudby. Ale vždycky razila cestu jiným, dokázala odhadnout směr a tempo vývoje a za pomoci špičkových producentů zvládla vlny, které přinesli jiní, zvednout do výšky cunami a razit jimi cestu. "Confessions On A Dancefloor" je výborné album, někdo tvrdí (a klidně se pod to podepíšu), že je dokonce lepší než "Ray Of Light" (byť jen o ždibec), rozhodně je výtečným počinem, který se vyplatí pořídit. Návyková jízda od začátku až do konce, má své špičky i dojezdy, jako správná droga. Ale neškodí.