Do začátku festivalu zbývají necelé dva týdny. V jaké fázi jsou přípravy?

Myslím, že v dobré fázi. Přípravy bych v tuhle chvíli rozdělil do několika podmnožin. Například se staráme o to, aby přiletěli všichni účinkující. Je to taková skládačka, protože kapel už máme moc. Někdo přiletí do Vídně, někdo do Prahy, takže našich asi šest dodávek pendluje mezi letišti. Snažíme se auta co nejvíce vytížit a udělat to tak, aby byli všichni umělci spokojení. Proto teď pracujeme na logistice. Zatím se nezdá, že by někdo nechtěl přiletět či se vyskytl nějaký problém, všichni se zdají v pohodě a komunikují, to mi přijde dobré.

Mám velkou radost z toho, že se nám podařilo několik jmen ulovit zrovna s novým albem - třeba Chuck Prophet, který vydal takovou dost netradiční desku s mexickými muzikanty. V podstatě je to cumbia. Od dob jeho velkého hitu "Summertime Thing" jde o jeho možná nejúspěšnější nahrávku, za dvanáct let. Spoustu koncertů na svém turné už vyprodal, takže na to se moc těším. Nebo Mirek Kemel teď taky vydal skvělé album, když se podíváme na české umělce. Novinku představili také The Courettes, výborné recenze koncertů sklízí Devon Allman - jako hlavní hvězda bude fakt super. Vždy potěší, když zachytíme období, kdy se ti lidé nacházejí v laufu. Netaháme je z postele, že by neměli do čeho píchnout, a my si na ně vzpomněli. Line-up se fakt povedl a moc se těšíme. Ale naší dramaturgickou volbou si nikdy nejsme jistí a moc doufáme, že diváky zaujme.

Už dávno nechceme dělat Blues Alive striktně dvanáctkové, jedno blues z Delty, potom zase Chicago. Snažili jsme se otevřít prostoru, tomu, co Amerika vlastně nabízí - od americany přes Chucka Propheta nebo například Early Jamese, který vydává u Dana Auerbacha z The Black Keys, hraje country-blues se vším možným, ale čisté blues to není, až třeba po The Courettes, kteří dělají takový moderní surf punk-rock. A jsou skvělí. Doufám, že to lidé budou brát.

Narážíte na nějaké zásadnější problémy?

Ubytování. To se mi zdá jako úzké hrdlo festivalu. Není ho dost a není dost kvalitní. Potřebovali bychom, aby v Šumperku vznikly další dva hotely, s nimiž by se dalo nějak spolupracovat. Dochází pak k problémům, ani ne tak u interpretů jako spíš u návštěvníků, kteří mají velkou snahu na festival dojet, ale ve chvíli, kdy neseženou ubytování, je to odradí.

Čekají letos na diváky nějaké novinky?

Předloni jsme přidali stan, vloni ho výrazně vylepšili a letos jsme ho zvětšili o čtvrtinu, takže naše dvě hlavní pódia budou kapacitně srovnatelná. Co se vejde do kulturáku, se vejde i do stanu. Rovnocenné to bude i z hlediska vystupujících, ty, co by normálně hráli v kulturáku, už se snažíme dávat do stanu a trošku jsme jim tam vylepšili zázemí. Stan je letos větší, s kuřárnou a jinak udělanými vchody, zkrátka jsme to celé vymazlili. Takže letos nelze čekat nic převratného, ale festival neustále vylepšujeme na základě zpětné vazby, kterou jsme vloni od lidí dostali.

Blues Alive se stále drží Šumperku. Může to festival v nějakých ohledech limitovat?

Z hlediska kapel Šumperk rozhodně překážku nepředstavuje. Muzikanty zajímá line-up. Já už vlastně pro festival aktivně nikoho moc nesháním, jenom reaguji na to, co mi agentury nebo i skupiny samy posílají. Ony chtějí hrát na akci, která má takhle velké zahraniční renomé. A jestli je to místo limitující? Vystupující dopředu dům kultury nevidí, oni prostě chtějí hrát. Když konzistentně vozíme takhle dobrá jména, a ne jen jedno, kvalita akce zůstává navenek neoddiskutovatelná.

Ten kulturák už samozřejmě ledaco pamatuje a s vidinou rekonstrukce, o které se v Šumperku mluví už řadu let, se přestaly investovat lidská energie i finance do jeho běžné údržby. Občas potřebuješ vyměnit židli v šatně, rozbité zrcadlo, občas nefunguje záchod. Některé místnosti už nevypadají úplně na úrovni, na jaké bychom chtěli festival mít, takže jsme letos angažovali scénografku a děláme tam dekorace jako v divadle. Trochu limitovat to nicméně může z pohledu návštěvníků, není úplně snadné tam lidi dostat. Akci už dávno nepořádáme jenom pro Šumperáky. Možná dvacet procent diváků přichází ze Šumperka a okolí, ale osmdesát procent jich přijede ze všech koutů republiky. Copak doprava, vlaky jezdí skvěle, ale zmíněné ubytování fakt vnímáme jako problém na druhou. Chápu ovšem, že Šumperk postrádá nějaký výrazný tahák, aby se tam ty ubytovací kapacity uživily. Pro nás je pak ale těžké ubytovat tisíc lidí.

Co bys tedy doporučil přespolním, kteří mají problém sehnat ubytování?

Můj tip - rozhlédněte se mimo Šumperk. V okolí najdete k pronájmu chalupy připravené na zimní sezónu, v tuhle chvíli mají ale většinou volno. S kámoši si prostě pronajmeš chalupu a máš to na pohodu. A stojí tě to míň než hotel - a mnohdy i s větším komfortem. Taxík tě tam odveze za pár korun. Nějaké tipy na ubytování jsme dali taky na naše stránky.

Zmínil jsi, že publikum některými svými programovými volbami svým způsobem testujete. Vybavíš si případ, kde jste se s vkusem příchozích minuli?

První zásek, kdy jsme si uvědomili, že ne všechno, co vybereme, musí nutně fungovat i u diváků, byl Chris Thomas King. Toho jsme přivezli krátce poté, co získal Grammy. Dělal docela tradiční blues, ale v tu chvíli najednou vydal naprosto výbornou desku, kde hrál on na kytaru a vedle sebe měl DJe, který mu do toho skrečoval. A tehdy půlka lidí ze sálu odešla - a tu druhou naprosto nadchl. Říkali jsme si, že to je průser, ale nebyl, protože tu polovinu, co zůstala, tvořili návštěvníci otevření novým vlivům.

Svým způsobem došlo k výraznějšímu záseku už v roce 1999, kdy jsme přivezli první velkou zahraniční věc. To byla karavana chlapíků z North Mississippi Hill Country, Paul Wine Jones, T-Model Ford a 20 Miles. Osmdesátiletí chlapci, kteří prostě hráli blues způsobem, jakým se hraje v North Country. Takže žádná dvanáctka, ale prostě smažili jeden akord a ještě ani nedali dvanáct taktů, ale třeba třináct nebo patnáct! A pamatuju si, že Luboš Andršt přišel v půlce koncertu do festivalového baru a byl úplně znechucený, že ti dědci vůbec neumějí hrát. Vůbec nechápal, jak takhle dřevní, šíleně neuměle zahrané blues může někdo srovnávat s tím jeho ekvilibristickým a technicky dokonale zvládnutým. Tohle se spoustě lidí taky moc nelíbilo.

Ale když se přesunu do současnosti, řekl bych, že už se nám párkrát povedlo přivést kapelu, která úplně stoprocentně nezapadla do většinové představy našeho publika, jak má znít blues, a třeba měla trochu vlažnější ohlas. Nesnažíme se lidi vzdělávat šokem, spíše se pokoušíme o nějakou evoluci. Upřímně, arzenál bluesových jmen už nám přijde trochu omezený. Ve chvíli, kdy přivezeš všechny skupiny z Chicaga, které mají dva kytaristy, už nemáš do čeho hrábnout a musíš si nutně otevřít klapky a začít koukat stranou. Snažíme se ukazovat současnou - velmi různorodou - podobu blues. Naštěstí velká většina publika tahle naše šlápnutí za hranici komfortní zóny bere. I letos tam taková jména máme, ale bude to dobré.

Jak bys popsal profil návštěvníka Blues Alive? Z vlastní zkušenosti bych věkově tipnul kategorii 50+. Daří se publikum v nějaké formě omlazovat?

Nemáme na to, bohužel, žádnou aktuální studii. Naposledy jsme dělali průzkum v roce 2022 ve spolupráci s Katedrou sociologie v Olomouci a vyšlo z něho to, co říkáš, tedy 50+. Odpovídá to i tomu, co nám ukazují sociální sítě. Lidé v tomto věku, asi dvaapadesát procent z nich vysokoškolsky vzdělaných, přijíždějí odevšad. Ale publikum stárne. Z ticketingu máme data, která svědčí o tom, že jedna skupina tam jezdí dvacet let let a drží. A pokud odpadává, pak z fakt vážných důvodů, kdy z e-mailů vidíš, že zaúřadoval věk. Ale na druhou stranu se objevují i nováčci - k nějaké obměně zkrátka dochází. Stojíme tedy před úkolem udělat festival i nadále atraktivní pro ty, kteří s námi vyrostli, mají ho rádi a míří k nám opakovaně, ale zároveň dostatečně lákavý i pro mladou generaci.

Předloňskou novinkou byla stanová stage. Jak na ni lidé reagovali?

Naprosto výborně. Všichni si to hrozně pochvalovali. Ač jde o stan, vlastně to tam působí jako v klubu, čehož si přítomní hodně cenili. První rok jsme měli bílý, ošklivý párty stan, druhý rok nám ho na míru dodala společnost Celtima a šlo o úplně jinou ligu - byl černý, dvouplášťový. Držel teplo a přinesl neskutečný komfort. Dřevěná podlaha, bar, dveře - na rozdíl od předloňské díry v plachtě. Dál posouváme i obsluhu a servis.

Mně přišlo velice sympatické, že se festival hezky sevřel. Že najednou nebylo potřeba se na jamy hnát nočním městem.

S jamy se trochu pereme. Bylo super, že vloni jsme na to angažovali profíky - Jimmy Carpenter se ukázal jako skvělá volba, velký krok kupředu. Šumperk se vždycky vyznačoval - a vyznačuje - tím, že se na pódiu potkaly zahraniční hvězdy s naprostými amatéry. Jenže umístěním do stanu a lehkou profesionalizací se ti čeští obyčejní muzikanti začali společného hraní trochu bát. My jsme je tam pořád tahali, aby si šli zahrát, ale pak zvítězila česká povaha, že neuspějí. Letos chceme jamy více otevřít. Rozhodně nechceme, aby se z toho stal jam účinkujících Blues Alive.

O vrcholech line-upu jsme už mluvili, ale máte v pověstném seznamu dramaturga Ondřeje Bezra nějaká jména, o která byste vážně stáli?

Těch jmen je tam (hrabe se v papírech, pozn. aut.) aktuálně 178. Hodně bychom stáli o Christone "Kingfishe" Ingrama. Skvělý kytarista. Tomu klukovi je pětadvacet a už má Grammy za svou druhou desku "662". Snažíme se o něj už pět let, na příští ročník už to skoro vypadalo, ale opět nám to nevyšlo. Z dalších jmen by se nám hodně líbili třeba Lucinda Williams, North Mississippi Allstars, Marcus King. Někdy narážíme na to, že se lidé bojí létat, takže mimo Spojené státy v podstatě nehrají. Třeba kytaristka Rory Block nebo Tab Benoit, taky výborný kytarista. Chtěli bychom mladé kapely jako GA-20. A pak už jdeme výš, do takových ne úplně reálných snů, pro které bychom asi museli vykrást banku: The Black Keys, Lukas Nelson, Bonnie Raitt, Gary Clark Jr.... Takže kdybychom odpárali zhruba dvacet jmen, která máme na seznamu čistě pro pořádek a pro případ, kdyby se svět - nebo nějaký mecenáš - zbláznil, zbývá jich nějakých sto padesát. Do té každoroční skládačky je tedy co vybírat.

Kromě samotného festivalu jste letos poprvé uspořádali také zájezd do Chicaga. Společně s deseti účastníky jsme se vydali po stopách blues a zamířili také na Chicago Blues Festival. Stane se z toho tradice?

Mám pocit, že mnoho lidí z Česka si vytvořilo zkreslenou představu o tom, co to vlastně blues je. Člověku velmi prospěje, když jde ke kořenům. A to znamená jet do Ameriky - jako s country. My tu žijeme s představou, že Zelenáči = country, ale ve skutečnosti jde o poněkud jinou hudbu. A s blues se to moc neliší. Celý tenhle projekt začal tak, že jsme se tam chtěli, když už teda děláme festival, jet podívat sami. Přišlo nám to ale natolik zajímavé, že jsme si řekli, že by to mohlo zajímat i jiné. Nakonec jsme naplnili kapacitu, jelo deset lidí. Dostali jsme se i tam, kam normální cestovky vůbec nejezdí. Nechtěli jsme chodit po muzeích. Chtěli jsme jít na opravdová místa, kde se blues vyvíjelo. Myslím si, že máme vytvořený úplně skvělý zájezd. Já tam byl potřetí, poprvé takhle s turisty.

Chceme to opakovat i příští rok. Chicago rozhodně představuje takovou esenci Ameriky a z pohledu blues jedno z nejdůležitějších měst. Další plán je Mississippi. To mám taky zpracované do nějaké formy zájezdu, ale zdá se to logisticky o něco náročnější, s dlouhými přejezdy a ne moc dobrou infrastrukturou, ale jinak je to úplná bomba. Cesta z Memphisu do New Orleans skrze Deltu prochází nejméně rozvinutou oblastí USA. Jde opravdu o hodně jiný, drsný svět.

Co považuješ za svoje největší poznání z návštěvy těchto míst?

Blues jako žánr mizí. V Chicagu to nějak jede, místní kapely ho hrají a pár klubů ještě funguje. Ale v Mississippi, tam se prostě scéna juke jointů úplně vytrácí s odcházející generací osmdesátníků. Když si dneska koupíš knížku, nějakého deset let starého průvodce po Mississippi po blues markerech, zjistíš, že sedmdesát procent těch krásných doporučovaných míst už neexistuje. A nevypadá to, že by je někdo chtěl po smrti zakladatelů znovu otevřít. A to, co si představujeme tady - kytara, harmonika, basa, ty dvanáctky -, to už je dnes žánr pro turisty.

V Deltě samozřejmě kluby udržují, ale pro Evropany, aby dostali, co si žádají. A když jsme se místních muzikantů ptali: "A co teda hrajete, když nehrajete tady v klubu?", pozvali nás do takové příšerné díry, kde zněl hip hop, daleko autentičtější, agresivnější hudba než blues, se kterým tu oblast máme spojenou, protože taková je dnešní autentická černá bluesová Amerika. Uvědomuju si, že pokud má Blues Alive přetrvat, bude se muset otevírat stylům zdaleka ne tak hladivým jako chicagské blues s harmonikou.

Jak by podle tebe mohl vypadat festival za deset let? Bude znít z pódia v Šumperku rap?

Kdybychom chtěli být současní a v souladu s tím, co odráží aktuální bluesovou Ameriku, myslím si, že by se tam objevil i nějaký rap. Prostě současné blues jde i do agresivnějších, soudobějších výbojů. Zní to jinak než v roce 1950 nebo '60. Festival ale i nadále chceme dělat pořád stejně dobře, aby lidi zajímal. Chtěli bychom zařadit trochu více poslechových pořadů, muzikantských workshopů, výstav a nekoncertních věcí. Letos jsme poprvé po mnoha letech zase udělali koncert pro školy, na který máme přislíbených asi 650 studentů středních škol. Naši úlohu proto spatřujeme i v nějakém edukativním směru. Blues je žánr spojený s velmi výrazným bojem za osobní svobodu, svobodu projevu. A z historické zkušenosti si člověk může vzít spoustu paralel pro dnešní život. Podobně jako před sto lety v USA, i my dnes ve střední Evropě bojujeme s různými démony. Chceme, aby byl festival nejen o zábavě, ale taky trochu o poznání.