Už cestou na koncert jsem si uvědomil, že Coldplay mají dvě tváře. Jednu melancholickou, často kritizovanou, ale také umí vytáhnout velice silné melodie umocněné břinkavými kytarami. Leipzig Arena je velký prostor, takže Chris Martin musel zapomenout na depky a rozdávat energii, jednoduše přetransformovat se tak trochu do Bona z U2, aby zabavil masy. O tom svědčí i složení publika, šlo o klasický řez společností, od mladých dívenek až po jejich postarší rodiče. Při tom pohledu mě vystrašila podobnost s tzv. rodinnými filmy, které mají podobné "diváctvo". Hala nebyla zdaleka zaplněná, i poměrně lukrativní tribuny zely prázdnotou. Hned na začátku se stal nejspíše zázrak a koncert se opravdu rozjel v osm. Předskakovali Goldfrapp a odehráli dvacetiminutový set. V ten čas jsme naprosto zmatení hledali zoo v Lipsku, poblíž kterého je stadion. Bohužel jsem z nich slyšel posledních 30 sekund, a to díky našemu zpoždění. Každopádně zajímavý předskokan před typickou kytarovkou.

Následovalo padesát minut čekání, které se už stávaly nesnesitelnými, když Coldplay vlítli na plac s otvírákem "Square One" z poslední řadovky "X&Y". Měli to dost těžké, znova rozehřívali ztuhlé publikum. Během hraní Coldplay pravidelně střídali písničky ze všech alb, taky za tu hoďku a čtvrt nestihli odehrát víc než největší hity. Nezačali špatně, ale něco mi pořád nesedělo. U klasického představitele anglických kytarovek bych chtěl slyšet... no přece kytary! Kromě hlasu Chrise Martina jde o základní pilíř jejich tvorby a já si kytary po většinu koncertu jen představoval. Přece se má využít přechodů mezi částmi citlivých písniček se vším potenciálem, ale v Lipsku basa zabublala trochu jinde a nic víc se neudálo. Nemělo by se mi stávat, že stojím blízko u pódia a slyším víc zpívat dívčiny za mnou než falzety Martina. Bohužel, jak se tak stává, i klavír nebyl příliš slyšet. Zvuk se však postupně vylepšoval, až na konci basa zněla a kytara byla slyšet.

Taky jsem měl trochu problémy s frázováním zpěváka, fanoušci si chtěli zazpívat své oblíbené kousky, ale rytmus Martina nikdo nechytal. A přitom se dalo vidět spousta pokusů rozdmýchat publikum. Během písničky "God Put Smile Upon Your Face" začal odříkávat provařený text "Amerika" německých Rammstein. Několikrát se ujišťoval, zda je publikum oukej. Omlouval se polským fanouškům, kteří přitáhli s velkým nápisem "Přijeďte do Polska!", že je asi budou muset zklamat. Měl také proslov o tom, jak strávil toto léto hodně času v Americe a oblíbil si Johnnyho Cashe, kterému zahráli "Green Eyes" a "Don't Panic" v unplugged verzi. Bohužel nevyzněla tak komorně, jak si páni představovali, když se seskupili všichni čtyři na hraně pódia. Dalším číslem bylo odehrání songu "Clock", mého tajného tipu na potenciální nejlepší vypalovačku večera, s postupným zrychlováním písničky, zkrátka o psí kusy nebylo nouze. Posledním číslo předvedl zpěvák, když se vytratil z pódia a objevil se na levé boční tribuně, sedící na zábradlí a zpívající mezi diváky.

Ale když odstraníme všechno pozlátko, zbývá nám pořád klepající se nahá profesionalita. Pokud 50 minut čekáte, koncert trvá 75 minut a stojí nekřesťanské peníze, tak už se ani nedá počítat se skvělým zážitkem. Nemůžu vytknout jednu velkou vadu, ale působila na mě kombinace konzumní zábavy (dosud jsem Coldplay viděl pořád někde výše než ostatní popové formace), nedostatku snahy pobavit a dostatku snahy vydělat hodně peněz. Proslýchá se, že by Coldplay snad přijeli konečně i k nám. Berte tento report jako varování, pokud je máte rádi jako velký zástup německých manželů po čtyřicítce, kteří zmateně podupávali a hledali členy kapely na vzdáleném pódiu. Nebo ho berte jako výzvu, pokud si nemůžete pomoct a cítíte se jako zarytí němečtí fanoušci, co skotačili v neexistujícím kotli na neslyšitelné tóny.

Coldplay, Goldfrapp, Lipsko, Německo, 9.11.2005