Koncert začal načas - v 19:30 pan podnikatel Gladiš vtrhl na pódium, zakřičel cosi o tom, že Češi jsou opět mistři a že je potřeba tento fakt slovenským spoluhráčům na pódiu zdůraznit a po vzoru velkolepého strahovského začátku Rolling Stones odpíchl koncert jistým trhákem "Not Fade Away". V podobném duchu (vždy s anglickými texty) se snažil udržet i sérii řekněme osmi dalších (autorských) skladeb, což se mu se střídavými úspěchy a neúspěchy dařilo. Sám frontman kapely přes veškeré snahy o přirozený výraz šoumena na pravém místě působil malinko křečovitě (koneckonců, co od něj můžeme očekávat, je to přece jen podnikatel, který se jal proslavit cestou hudebního šoubyznysu), o potenciální hudební zážitek se postarali profesionálové za jeho zády. Nejspontánněji působila rytmická dvojice Marcelka & Martinka (Marcel Buntaj, Martin Gašpar, nejčastěji vystupují s Peterem Lipou, v kapele Free Faces, či s Janou Kirschnerovou) v kombinaci s klávesistou Mariánem Čekovským, ze strany mistrů světa byl nejaktivnější Ondřej Konrád, zbylé dvě kytary (Michal Hanák, Juraj Burian) splývaly jak zvukově, tak vizuálně. Celkový dojem z vystoupení ve mně zanechali vesměs kladný, přes všechnu vypočítavost a sterilnost, která z tohoto projektu vyzařuje každým coulem, působí vesměs přirozeně a sympaticky.

Lenku Dusilovou jsem viděl naposled v dobách Sluníčka a zpětně lituji, že jsem si relativně kladný pocit z ní nechal tímto koncertem zkazit. Zpívat umí, hlas má úžasný, proč jen teď vystupuje s tím, s čím vystupuje? Pokud mělo Sluníčko zajímavé vlastnosti typu schopnosti totálního nasazení, spontánního výrazu a živelného přístupu, pak to jsou přesně ty komponenty, které se Lence Dusilové do nové sestavy přenést nepovedly. Hudební styl, který momentálně produkují, je těžko zařaditelný, na to, aby člověk mohl říct, že se jedná o kytarový pop, taneční exkurs či melodický rock, přibližují se každému z nich jen velmi rámcově.

Samotná Lucie většinu fanoušků jistě nezklamala. Koncert začali v nadějně divokém tempu "Ohně", což v kombinaci s plným nasazením světelného parku působilo maximálně efektně. Obrazové a vizuální pozadí Lucie bylo vůbec působivé a realizované relativně s citem, je otázkou, kolik by z dojmu z koncertu ubrala jejich absence - z mého pohledu se vizuální show podílela na výrazu kapely z padesáti procent.

V tempech převažovaly spíše pecky pomalejšího rázu (odhadem mohly tvořit 2/3 vystoupení), vypalovaček mohli zahrát na můj vkus i víc. Nejpříjemnější překvapení z hlediska poměru očekávané/slyšené pro mne byl rockn’roll "Krev a r’n’r" (úvodní z "Černých koček, mokrých žab"), skladba, která se na křtěnou desku ("Vše nejlepší 88-99") ani nedostala. Jinak z poslední desky přehráli snad úplně všechno, bonusy navíc zajistily poslední dva přídavky - "Majolenka" a "Seděla u vody".

Jak už jsem předeslal na začátku, Lucie své fanoušky zklamat nemohla. Náhodní a nezávislí pozorovatelé - hudebníci (ano, v té roli jsem se ocitl i já) by mohli postrádat více nadhledu nad vystoupením jako celkem. Už fakt, že všechny hitovky zahráli do tónu shodně s podobou na deskách, svědčí o pramalé tvůrčí náladě, která na pódiu panovala. Samozřejmě, že stadiónový koncert je vázán přísným protokolem a samotní muzikanti si na místě moc navíc dovolovat nemohou, přesto existují koncerty, ze kterých si divák odnáší zážitek z neočekávaného, nadstandardního a přitom stále autentického. Abych nemusel chodit daleko v čase a žánru, co třeba poslední koncert Rolling Stones ve Sportovní hale? Vyloučit nelze ani strach před obecenstvem, které by nemuselo u Lucie případné experimenty vstřebat (abych nebyl úplně nekritický, nasazení dvou bubeníků současně některé části skladeb příjemně přidrsňovalo). Poslední výtku, kterou bych koncertu věnoval, bych směřoval k slovním průjmům Roberta Kodyma, kterými prokládal prázdná (nebo ještě více vyprazdňoval) místa mezi skladbami, podle mě tím potenciální přístup Lucie k hudbě jako serióznímu uměleckému žánru zbytečně devalvoval.

Lucie, Lenka Dusilová, Bangladesh, stadión Viktorka, 29.5.2000