Kdo by tomu věřil, že klidný rodinný život užívající Bára Basiková se vrátí na koncertní pódia? Kdo by tomu věřil, že kdysi jedna z nejoriginálnějších českých kapel Precedens se po neslaném nemastném období s Petrem Kolářem vzchopí a také začne znovu koncertovat? A kdo by byl řekl, že obě tyto události budou vlastně událostí jedinou, neboť se Bára Basiková vrátí do kapely Precedens, ze které vzešla? Pak už by větším překvapením mohla snad být jenom nová deska Precedensu s Basikovou za mikrofonem. A světe div se, i to se stalo. A aby toho všeho nebylo málo, výsledek opravdu stojí za to, což už jsem tedy vůbec nečekal.

Ono je znát, jestli autor píše proto, že by měl (nebo dokonce musí) vypotit materiál pro novou desku, nebo jestli prostě a jednoduše přijdou nápady, ať už postupem doby, nebo díky nějakému impulsu. Je mi celkem jedno, co bylo inspirací Martinu Němcovi, klávesistovi a kapelníkovi Precedensu, když skládal hudbu a psal texty (podotýkám, že je výhradním autorem) pro album "Abpopa (Aurora)". Podstatné je, že v záplavě té dnes tak obvyklé produkce jsem po čase zase jednou narazil na tvorbu. Přiznám se, že jsem od téhle desky nečekal vůbec nic krom toho, že Bára Basiková zazpívá dobře. Nezklamala mě ani v nejmenším, potvrzujíc, že patří mezi absolutní špičku naší scény. Jenže ona nejen že zpívá velmi dobře, ona zpívá také velmi dobré písně. Nečekejte nic, co by zásadně změnilo tvář moderní hudby, jsou to zkrátka popové písně založené na klávesových plochách a hypnotických basových linkách, okořeněných tu více, tu méně, pokaždé však nápaditě kytarami. Nad tím vším se klene již zmiňovaný uhrančivý Bářin hlas tu naléhavě deklamující, onde něžně hladící, nebo zas tajemně svádící. To všechno dohromady vytváří úžasnou křehce ponurou atmosféru.

Nedílnou součástí jsou pochopitelně texty. Texty temné, hutné, místy méně srozumitelné, protože vyžadující filozofické, historické, jazykové či jiné znalosti, kterými v dnešní době, kdy kniha je anachronismem, málokdo disponuje. A navíc texty - jaká to dnes vzácnost! - bez prohřešků proti řemeslu, rýmující se, ctící rytmus slova ve spojení s hudbou. Jeden příklad za všechny: "Co mě svírá není hlad jen má žízeň / která pálí jako láva jako sůl / to pít or not to pít to je trýzeň / ve tři čtvrtě žízní umřu a je půl / ... / Já se vrátím až ráno s cizím svetrem / až se v Austrálii značně sešeří / mý písně se stávaj už retrem / žádnej barman už mým slibům nevěří / Mívám žízeň v noci a mám žízeň ve dne / vztahy s láhví máme celkem vyzrálý / padám totiž ke dnu když ona dno zvedne / celý léta hasí co jí nepálí."

Dvanáct vyrovnaných a vydařených skladeb doplňují na hodinu k poslechu tři remixy, o kterých trochu nevím, co si myslet. Zapadají sice svojí náladou do celkového ponura desky a nejsou nijak nepříjemné, na druhou stranu žádný zásadní nový pohled na vybrané skladby nepřinášejí. Logické umístění na konec alba však dává posluchači možnost před jejich zazněním stisknout na přehrávači tlačítko stop. A hned potom play a zopakovat si tuhle temnou a tajuplnou jízdu znovu. Stojí totiž opravdu za to!