Slovem kult se dnes docela často plýtvá, ale těžko ho nepoužít zrovna u Pixies, kapely, která pro milovníky indie rocku znamená totéž, co Slayer pro příznivce metalu, Deep Purple pro fanoušky hard rocku, Clash pro punkery či Oasis pro vyznavače ostrovního pop-rocku. Jejich geniální propojení uvěřitelně naštvaných výlevů, zařezávajících se kytar a přímočaře jednoduché rychlé rytmiky s nápaditými melodiemi i občas až folkovým soundem, které později rozvíjely spousty následovníků, je už definitivně zapsané v pomyslné učebnici rocku. Není divu, že když se v první čtvrtině devadesátých let odmlčeli, nejeden fanoušek se zachmuřil a nejedna fanynka slzu ukápla. Loňské comebackové turné přitáhlo nadšené desítky tisíc obdivovatelů, a to i těch mladších, kteří sotva mohou pamatovat jejich nejslavnější období. Vydat z něj dokument s upřímně ironickým názvem "Sell Out" (tedy "Výprodej") je filozofii téhle party podobné, a mimo jiné to vypovídá o tom, že v těch podstatných věcech se ani po letech nezměnili.

Základem disku je koncert z francouzské zastávky, na festivalu Eurockéennes v Belfort. Už první pohled na Pixies - model 2004 mimoděk napovídá, čím se nezávislé rockové kapely liší na první pohled od těch klasických. Nejen žádné kostýmy, pyrotechnika a speciální nabubřelá show, ale ani žádné módní prototypy. Místo toho tři proplešlí pánové a nenápadná dáma, co by u ní nikoho nenapadlo, že by mohla být basistkou občas docela zběsilé kapely, prostě a bez póz dohromady hrají písničku za písničkou. Dnešní Frank Black je obtloustlý chlápek, přesto jako frontman stále charismatický, s vizáží někde mezi Buddhou a Michalem Ambrožem, a mírně vypadá jen do momentu, kdy poprvé zařve. Basistka Kim Deal působí, jako by si odskočila od rodiny, a vždy mě znovu a znovu i po letech překvapí její křehký hlásek. Koncert je skvěle vystavěný, namíchaný nejen ze zaručených hitů a jestliže při prvních písničkách to ještě vypadá jen na příjemnou vzpomínku, postupná gradace a nasazení napoví, že tenhle reunion nebyl jen z finančních důvodů a že to kouzlo, které mnohé k Pixies přitahovalo už před lety, je zpátky v plné síle. Navíc s tím, že vedle až překvapivě mladistvého elánu je tu i vyzrálost.

Jestliže mezi hudebními DVD bohužel stále ještě převažují ty buď obsahově skromné, nebo občas i odfláknuté, tohle lze považovat za opravdu poctivý exemplář. Vedle základního francouzského koncertu (už ten nabízí osmadvacet skladeb!) je tu ještě bonus, přinášející navíc patnáct pecek z dalších zastávek turné, konkrétně dvou britských, jedné japonské a čtyř amerických. Nabízejí se tak Pixies za světla i v noci, Kim s krátkými i dlouhými vlasy, některé skladby ve více verzích, ale i ty, na které ve Francii nedošlo. Jenomže tím vším to nekončí. Vedle už obvyklého výběru zvuku mezi stereem a 5.1 se nabízí i možnost - vládnete-li angličtinou - pustit si k bonusovým skladbám mluvený komentář. A nebo titulky v dalších pěti základních jazycích. Dozvíte se třeba, proč byli staří Pixies kapela pro mužský, zatímco ti současní jsou spíš pro slečny, nebo že v Austinu na ně dorazilo sto tisíc diváků. Dál je tu úvodní píseň disku "Bone Machine", sestříhaná ze všech zastoupených koncertů. A pokud jste zmlsaní a nevděční a pořád je vám to málo, je tu ještě hit "Monkey Gone To Heaven", kde si můžete zvolit pohled jedné ze šesti kamer a případně si sami za provozu mezi nimi přepínat. Což se mi rozhodně jeví mnohem zábavnější než třeba jinde obvyklé fotogalerie.

Jestli se považujete za příznivce Pixies, pak neváhejte ani minutu. Lepší koncertní záznam a výběr hitů v jednom balení jen těžko najdete. A pro ty druhé je to šance pochopit, co ti prvně jmenovaní na téhle partě vlastně viděli. Protože jestli vám to nedojde z atmosféry tohoto disku, tak už asi z ničeho. A všem dohromady nám teď už zbývá jen doufat, že se při příštím evropském turné našemu malému státečku nevyhnou.