Bristol techno-art terrorists, stojí na plakátě jakéhosi zapadlejšího koncertu kdesi v Albionu. Plakáty na čtvrteční pražský koncert této electro-rockové partičky hlásí zkrátka jen Chikinki, o škatulky se nepokoušejí, přisadí ještě support Roe-Deer, což by mohlo evokovat určité vzpomínky na předminulé léto v Roxy se slavnějším skotským bráškou, ale... To si necháme na později. Začněme raději u Roe-Deer. Je to přesně typ kapely, která vyvolá větší bouři při závěrečném výkřiku "Chikinkiii" než při samotné akci. Vzhledem celkem k nízkému počtu náctiletých fanynek, absenci nové desky a trochu i nesouladem s headlinerem večera šlo jen o prachsprostý otvírák. Hoši, oblečení víc frikulínsky než hlavní hvězdy si odehráli své a když už nic, tak aspoň jako příprava k rozhýbání hlavy. Klasičtí Roe-Deer. Nicméně jsem zvědav, jestli dokážou někdy být víc než jen předskokani kapel, které zkrátka a jednoduše, na rozdíl od nich, maj koule. Nemůžu se zbavit pocitu, že taková Khoiba by se pro ten večer hodila líp. Co ty na to, Šmity?

Vzhledem k tomu, že jsme s radostí mohli vynechat zápis "pozdní příchod" do žákovské (přeci je nejde o žádné hvězdy, jak už bylo zmíněno), těšili jsme se hned ze skočného otvíráku. Publikum jde sympatickým mladým mužům u pultu (ty převládají) na ruku od prvního okamžiku. Dobře vědí, že basák je největší pako ve skupině, a proto sázejí na synťáky. Přesto, věřte, nebo ne, jako Killers mi zněli jen asi dvakrát. A bylo to v nějakých jejich popovějších chvilkách, protože opět věřte, nebo ne, ale není to nějaké další přiblblé retro, spíš snaha o propojení popových melodií s pogovacím řevem i něčím víc. V jednom starším rozhovoru prohlásili, že píší nejdřív vyloženě popové písně, které se až posléze snaží vylepšit, aby nezněly tak... Ehm, popově. Když posloucháme "Lick Your Tiket" v pohodlí domova, může se nám to celé zdát unylé, vypočítavé. Zkrátka nás to nezaujme na první dojem a vrátíme se třeba ke Kasabian, kterým Chikinki onehdá s velkou slávou předskakovali. Během koncertu ovšem dokonale funguje chemie mezi rock'n'rollovými drsňáckými gesty a elektro hrátkami s mašinkami. Když se baví oni, musíme i my, znáte to.

Nikomu pak nevadí, že všechno zní (což mi připomíná, že zvuk byl na rozdíl od vytápění v Abatonu dobrý) v podstatě stejně. Excentrický zpěvák záhy vyvrací mýty, že muži neumějí dělat více věcí najednou - dokonalá kombinace zpěvu a přihlouplých výrazů (i Liam Gallagher by záviděl). Přihlouplejší jsou sice i texty, kterými nás Chikinki obšťastňovali, ale co se dá dělat... O to tady ani nejde. Chikinki zahráli všechny skladby z debutové desky, vrátili se dvakrát pro nějaký ten přídavek a publikum bylo spokojeno. O čemž svědčí veselá nálada takřka všech poslouchačů. I když možná byl alkohol mocný spojenec. Ačmusel charismatický leader Trevor Wensley pár uječených dam zchladit svým "Calm Down. Calm Down", nemyslel to tak. Koncerty Chikinki se nesmí zklidnit, to by byl konec (ještě poděkování zpěvákovi, že s námi strávil pár hezkých minut v prvních řadách, to se dneska jen tak nevidí). Chikinki si evidentně své velké evropské tour užívají, nehrají si na něco, co nejsou, a i když po nich za rok patrně neštěkne ani pes, byl to příjemný večer.

Nešlo o žádný přelomový koncert, nebylo na něm víc zahraničních návštěvníků jako u v úvodu zmiňovaných Franz Ferdinand, dokonce ani pro pravidelného návštěvníka koncertů pro mladé, Mekyho "Bítls" Źbirku to nebylo asi natolik lákavé, aby zavítal. Ale jak jsem řekl, stejně jako pop není nepřítel, tak ani Chikinki. Jsou to zkrátka kámoši. Chodit s nimi/na ně, to zas ale není něco světoborného, o čem byste se chlubili kamarádům.

Chikinki, Roe-Deer, Abaton, Praha, 20.10.2005

Autorem článku je Jakub Peřina.

Fotogalerie: