V posledních letech bylo hodně zajímavé sledovat, kam jednotliví producenti hnuli se zvukem Depeche Mode. Vývojové etapy razantních změn odstartoval Flood, kterého následovali Tim Simenon, Mark Bell a celou vizi nyní zakončil Ben Hillier. Po čtyřleté odmlce tu je deska "Playing The Angel", která se stala následovníkem méně povedeného opusu "Exciter" (dle mého skromného názoru je to jejich nejslabší počin za posledních patnáct let). Určitý následek v tom tehdy asi nesla i situace a nálada ve skupině samotné, vždyť právě po vydání "Budiče" se nejvíce mluvilo o rozpadu. Každý si šel po odjetí úspěšného turné svou cestou, Dave a Martin natočili sólové desky a Andy si založil label Toast Hawaii, na němž nejvíce zazářily holky z projektu Client. Tyto činnosti naštěstí vyhladily spory, vyčistily ovzduší a Dave dosáhl svého malého vítězství, na "Playing The Angel" jsou poprvé i jeho autorské věci.

Jedenáctá deska tedy vznikala v poklidné atmosféře a všichni si to dle vlastních slov užívali. Ben Hillier byl velmi vhodná volba a návrat k většímu využití analogových nástrojů určitě potěšil Martina. Dave prošel určitou energetickou spirálou, protože jeho hlasový projev je excelentní a je pln vynikajících výkonů. "John The Revelator" (inspirace vzešla ze stejnojmenného tradicionálu) je nabitý neskutečným hlasovým drivem a jsem hodně zvědavý, jak se s tímto popasuje na blížícím se turné "Touring The Angel", tedy pokud ji Depešáci zařadí do koncertního setlistu. Druhým vrcholem je až s mrazením v zádech odzpívaná "Suffer Well" - jedna ze tří skladeb, které právě Dave napsal. "I Want It All" je do trip hopu zabalenou reflexí Daveova života, ve kterém má vše, co si mohl přát, ale zároveň to na něj působí sebedestruktivními účinky, svým způsobem to může být chápáno jako jeho zpověď na prožité drogové propadliště. "Nothing's Impossible" je kytarovým odvarem, který byl podobně ke slyšení i na jeho sólovce "Paper Monsters" - výsledek však prošel zbroušením hran, aby to zapadalo do celku "Playing The Angel".

Martinovy skladby jsou opět neveselé, už samotný podtitul na zadní straně bookletu "Pain and suffering in various tempos" dost napoví. Dave to však ukočírovává v tendencích, že nevytracená naděje dobra nikdy u Depeche Mode nevymřela. Martin je svým způsoben zhnusen špatným chováním lidí ("Damaged People") a tím vším bídným ve světě. Hned na úvod se syrovou razancí zvuků znějící "A Pain That I'm Used To" je toho jasným důkazem. Opakem je velmi uhlazená a melodická singlovka "Precious", která si už vysloužila označení "Enjoy The Silence 2", což je velmi výmluvný argument matoucí před skutečným obrazem "Playing The Angel". Hudebně balancující a poklidnější "The Sinner In Me" zaujme a dá vzpomenout na doby "Songs Of Faith And Devotion". Větší exkurzi do historie nabízí "Lilian", která použitými nápady lehce připomene "Black Celebration". Zvukovou exhibicí je vynikající high-tech revize současnosti v Martinově kompozici "Macro", jeho vokál dokonale zapadá do této civilizační skládačky. Naopak závěrečná "The Darkest Star" je psychologickým osvícením a rezonováním proložených úderů kláves klavíru, v níž se zjevuje textové spojení "Playing The Angel", tedy název desky.

Ať už Ben Hillier je a nebo není fanoušek hudby této skupiny, rozhodně odvedl vynikající práci. Když totiž Depeche Mode sází na smyčcové klenby a jakousi jednoduchost melodií, většinou to nedopadne zcela dobře, tak jako v případě minulé desky. Naopak komplikovanější práce s analogovými pulsy a zvuky jim sluší mnohem více. Možnost vychutnat si každý složený monument dává Depeche Mode bezmeznou moc a rozpětí "Playing The Angel" není patrné hned při prvním poslechu. Ona skrytá krása a naděje dobrého konce se vyloupne víc a víc s každým dalším započatým poslechem a není zcela nutné pokoušet hru temných andělů.