Album "The Minstrel Show" jižanského hiphopového trojlístku Little Brother patří mezi nejočekávanější hiphopové desky tohoto roku. Když před dvěma lety vyšel jejich debutový dlouhohrající počin "The Listening", vzbudilo to mezi posluchačstvem i kritikou vlnu příznivých ohlasů. Rappeři Phonte a Big Pooh díky tomu mohli vydat sólové desky, DJ a producent 9th Wonder se díky soundu desky dostal k práci na skladbách pro Destiny's Child a Jay-Zho, a i když to pomalu vypadalo na rozpad, malý brácha se vrátil. Celé album je poctou a návratem klasického hip hopu v nejčistší formě a zní, jako by jej 9th Wonder vyprodukoval před deseti lety a ne v roce 2005.

Pocházejí ze Severní Karolíny, jejich zvuk i témata stojí trochu jinde, než na co je člověk u dnešního mainstreamového (east coast - west coast) hip hopu zvyklý. Hudební inspirací jsou De La Soul či A Tribe Call Quest, rýmy se zas oprošťují od věčného "bitches, money, guns" a řeší každodenní starosti člověka. A jak už jsem psal, beaty jsou naprosto puristické a záměrně nereflektují vývoj žánru za posledních deset let. Deska je koncipována do podoby TV show vysílané pro síť UBN - U Black Niggas. V té vystupuje jako host r'n'b bard Percy Miracle (což je Phonteho pěvecké alterego) a také hosté reální z hiphopového undergroundu (Yahzarah, Elzhi, Darein Brockington aj., místo klasického feat. uvedeni jako co-starring).

Ale od objektivního je nyní třeba přejít k jádru recenzentské práce, k subjektivitě (i když o tom se vede věčná polemika) a napsat, co vlastně o desce soudím. Album je libé na poslech první, nicméně lehce nudné na poslech druhý a ještě nudnější na poslech třetí. To, že zní celé oldskoolově, jsem zmínil, jenže celé také zní jako jeden jediný track. Ano, jen jeden, tu a tam se změní sampl, jenže víc nápadů než na celé desce jsem našel třebas i v jediné skladbě na "The Cookbook" Missy Elliott či "Late Registration" Kanye Westa. Popravdě, tahle deska má tak jednotný a ucelený zvuk, prostý jakýchkoliv excesů pozitivních i negativních, že mě zanechává zcela bezradným, neschopným vyzdvihnout či pohanit jednu jedinou skladbu. A to jsem ji doposud slyšel osmkrát. Nabízí se tedy otázka, zda-li je to selhání a neumětelství recenzentovo, nebo umělcovo (umělců).

Tahle nahrávka je dokonale na pomezí známek pět a šest, ale díky pozitivnímu dojmu z prvního poslechu si nakonec odnáší hodnocení vyšší. Neurazí, nenadchne, ale přeci jen úhrnný dojem zanechává kladný. Ale kdyby i příští nahrávka plynula v takovémto duchu, tak si Little Brother kupuje(í) jízdenku do zapomnění.