Tak jako atleti neustále posouvají domnělé hranice lidských možností, jsou i Rolling Stones průkopníky v pokořování milníků. Tito již dávno zasloužilí přeborníci, jejichž vitríny v Síních slávy jsou zaneseny prachem a kteří si v klidu mohou užívat sakra bohatého důchodu, ovšem místo do geriatrického parku míří zase na světové turné a nahráli album, jež je šťavnaté a svěží, řečeno mluvou křiklavě barevných reklam. Nerad bych zde "A Bigger Bang" nějak srovnával s historickými skvosty typu "Exile On Main Street", jak se tomu nyní děje společně s velkohubým prohlašováním, že je to nejlepší deska Stones za posledních dvacet pět let, i kdyby to nakrásně byla pravda, nicméně je to deska výborná.

Leckterý mladík, co o Stones ani nezavadí pohledem, by jim mohl závidět energii a nadšení, které z nové desky přímo tryská. Samozřejmě tady není nic nového nebo super geniálního, jen rokenrol, ale jako kdyby si Mick s Keithem řekli, že pokud to třeba bude naposled, ať to stojí za to. Navíc, těžko říci, zda je to záměr, je "A Bigger Bang" udělán jako referenční příručka The Rolling Stones. Vezmeme to, co nás nejvíce proslavilo a co umíme nejlépe, a uděláme podle tohoto vzorníku šestnáct nových kousků. Z písniček na albu jsou předlohy patrné.

Snad ze společné práce Blyštivých dvojčat bok po boku čekajících, jak dopadne léčba Charlieho Wattse, vzešel onen tvůrčí duch dávající vzpomenout na přelom šedesátých a sedmdesátých let. Jagger a Richards se chopili i dalších nástrojů, a tak finální nahrávání se zbytkem party už bylo jen sfouknutím pilin z díla - čímž nechci snižovat přínos Wattse, Wooda a "skoro Stounů" Darryla Jonese a Chucka Leavella. Všichni vládnou svým instrumentům pevnou neroztřesenou rukou a díky nim posloucháme energickou nahrávku, žádné pidlikání.

Je to póza, nebo si Jagger opravdu může dovolit odkopnout dotěrnou ženskou se slovy: "Ach ne, zase jsi tady, abys mi dojebala život!" ("Oh No, Not You Again")? Podobně řízná, slovně i hudebně, je úvodní "Rough Justice" z rodu vypalovaček "You Got Me Rockin'" a v médiích už byla propraná i politická (ne)jednoznačnost "Sweet Neo Con". Lze si labužnicky užívat přestřelky Richardse a Wooda, jejichž kytary se hravě popichují, přičemž je jedno, kdo z nich a kdy hraje beglajt nebo sólo (ach, ten riff v "It Won't Take Long" je zabijácký!). V "Laugh, I Nearly Died" Jagger zpívá velmi, velmi procítěně (a navíc má tahle kára parádně začouzený podvozek), ale pokud se vám protahování slabik jeho olbřímí pusou nelíbí, pak pozor na ultra dřevní blues "Back Of My Hand", protože tam se tedy Sir Mick vyřádil - pro nás, kteří se rochníme při "Love In Vain", je to ovšem vybraná lahůdka.

S překvapivou lehkostí plynou skoro popové skladby "Biggest Mistake" nebo "Let Me Down Slow" a velkou pozornost zaslouží i oba pěvecké příspěvky Keithe Richardse, které tady nejsou pro nic za nic: Překrásná milostná balada "This Place Is Empty" je neodolatelná a závěrečná "Infamy" tvoří rošťácký závěr alba. Ze všeho výše napsaného je jistě cítit notná dávka uspokojení - ano, pro fanoušky Stones je "A Bigger Bang" důvodem k radosti. Jak se na to mohou dívat jiní, se již brzo dozvíte na musicserveru v makrorecenzi. Zde ovšem pořádně nahlas ještě jednou: Staří paprikové zase po letech vyplázli dlouhatánský jazyk!