"Hmmm, to nejsou koláčky, to je ambrozie," rozplýval se kdysi v seriálu "Taková normální rodinka" Oldřich Nový nad pečivem Dany Medřické. Kdyby byl věděl, čemu se bude říkat Ambrozie čtyřicet let poté, přinejmenším by mu bylo zaskočilo. Tahle Ambrozie, to je totiž šest větších, či menších pupků z Horšovského Týna, kterým se splnil sen dostat svou kapelu až na pulty obchodů. Ke "Klíči ke hvězdám", které má být tím klíčem k hitparádám, vedla cesta dva roky dlouhá, spojená s koncertováním s No Name nebo přerodem od linkinparkovského nu-metalu k pop-rocku, kterým se přirozeně myslí obyčejný český bigbít.

Je poměrně rozšířený názor o "smrtící" moci hudebních kritiků. Kapela hraje několik let, poctivě piluje materiál a snažení korunuje cédéčkem, na které je maximálně hrdá. Pak přijde nějaký pisálek a placku smete ze stolu jedním mocným úderem do klávesnice. I kluci z Ambrozie jsou na své dítě pyšní. V tomto případě však jejich nadšení nebude opětováno. Dojde na feedback (eufemismus pro výše zmíněné smetení). Jsou totiž věci, které nelze přehlédnout ani přeslechnout. Do zraků udeří velmi nepěkný booklet evidentně spíchnutý v Nero Cover Designeru se všemi jeho vadami (zmenšování písma, náhlé ztučnění), kazem pro všechny, kdož holdují jazyku českému, jsou pak hrubky v textech.

Hudebně jde o ne příliš objevný bigbít, který se zdá být produktem většiny muzikantských snah v Česku. (Jinými slovy - škoda že když se sejde pár lidí, kteří chtějí dělat muziku, vyleze z toho bigbít, který jméno republice ve světě neudělá.) Přestože vzdáleně připomíná Divokého Billa (za což můžou hlavně housle), jen opovržlivě se o něm vyjadřovat nedá. Fedorov, který je zpěvákem, autorem velké části hudby a všech textů, má často dobrý melodický nápad. Kvůli mizerné produkci (o zvuku nemluvě) se ho však málokdy podaří dotáhnout do konce. Instrumentální pasáže "Šestého smyslu" srší optimismem, z písní "Na dobrou" a "Touhy" mohly být prvotřídní rozmáchlé balady. Místo nich se v hlavách usazují protivné nápěvy typu "Odříkání". Fanánkovsky frajerský vokální projev, který se spolehlivě drží pod tónem, vyžaduje velkou toleranci. Pokud jde o texty, je to taky taková klasika. Věnováno Jí, jak to s Ní bylo super, co by kdyby, spousta hvězd, plamenů a nocí. Sem tam se mihne zvukomalebné spojení, působí však spíše násilným roubováním než přirozeností.

Je to sice jako demo, avšak dítě kapely Ambrozie "Klíč ke hvězdám" nepatří k těm vyloženě odpudivým. Už jen proto, že je z něj pořád cítit víc touha po hudbě než touha po výdělku. (A je tam navíc videoklip, i když amatérský.) Jako správný feedback se jeví pobídky k radikálním řezům: vyměnit zpěváka, zapracovat na produkci, nebát se experimentů. Neboť přestože se o tom mluví převážně v souvislosti s taneční hudbou, je to právě bigbít, který umřel. Tiše. V koutku. A nikdo si toho ani nevšiml. A i kdyby tomu nakrásně tak nebylo, "Klíč ke hvězdám" se přesto drží pod dlouhodobým rockovým průměrem.