Přiznám se bez mučení, do těchto bot jsem ještě nedorostl. Bokomara je kapelou, jejíž desky možná docením za patnáct dvacet let, až budu mít šedý vlas a zvrásněné čelo a budu mít nějaký životní zážitek a zkušenost. Dokonce si dokážu živě představit, jak vkládám album "Cenathálie" do přehrávače, vařím si kafe a zlehounka se usmívám. A pak jdu do divadla. Zatím jsem ale ve věku, kdy hledám novost a progresivitu, myšlenku a nápad, jiskru a jas, energii a dynamiku, a to se mi s novinkou Bokomary nějak nedaří naplnit. Čert ví, jestli to je záměr, nebo jen kouzlo nechtěného. Toto CD není špatné a k okamžitému zahození, ale je zde příliš mnoho nepříjemných "ale".

Minimálně jedním zajímavým atributem desky je její monotematičnost směřovaná k divadlu. Všechny texty jsou inspirované slavnými a známými divadelními hrami a romány a musím říct, že v tomhle ohledu se bývalý kulisák a autor textů Milan Jablonský vytáhl. Tedy výjimka se najde - verš: "Tož otevři svá Windows je chladno na síti / pokud nechceš bezprostředně téměř zaklíti," mi přijde v písni "Tento způsob léta" podivný. Třebas jsem mu ještě nedozrál. Na druhou stranu: "Ráno má pod víčky drcenou vatu / skrz ni se rozhlíží jak zfetovaný bůh," v "Nekonečném kruhu" mi přijde nezapomenutelné. V souvislosti s tímto albem mě několikrát napadlo duo Hapka & Horáček. A z mého pohledu minimálně po textové stránce by byla analogie přijatelná.

Po stránce hudební mi ovšem přijde, že je zde sice podobnost, ale spíš ve smyslu vykrádání nápadů. Nebo taky jako by celá deska byla poskládána z toho, co by Hapka sice napsal, ale hned vzápětí zmuchlal a zahodil pod stůl. Hned úvodní skladba "Kdo mi co dá" zní vyloženě jako "Srdce jako kníže Rohan" Richarda Müllera, kterýžto kus byl Petrem Hapkou napsán. Nechci přisuzovat zlý úmysl, ale slovo "plagiát" poblikává v podvědomí jako červený vykřičník. A ono je to podobné ve většině skladeb. Luboš Javůrek coby skladatel neprokázal příliš vlastní invence. Pročež spíše zmíním výjimky, abychom to tu nepřevážili do přílišného negativismu. "Nekonečný kruh" má pěkný latino a retro nádech, "Káva je po lógr dopitá" má takový příjemný hospodský tón a trošku připomíná Radůzu, "Kulisácké requiem" je regulérní rapová skladba a člověk je při poslechu možná bezděčně přítomen zrození nového stylu. Ale jak jej nazvat? Folk-hop? Hip-folk? Rap Folk, či Folk Rap? Aspoň že "Andrt" je snadno zaškatulkovatelný český bigbít těžce připomínající Katapult (a invence je opět tatam).

Těžko tohle album oznámkovat. Neposlouchá se špatně a fanoušky si zaručeně najde. Ale originalita počinu se jaksi nedostavila a řemeslná zručnost ji nemůže vyvážit. Bohužel.