Podtitul tohoto dvojDVD "Koncert k 35. výročí" mluví sám za sebe. Nejde tedy jen tak o nějaký další z tisíců koncertů Yes. Mladí teď pochopili, že se v článku žádných trendy věcí nedočkají. Pro ně zde tedy jen krátce, že DVD je velmi slušným průvodcem jednoho hudebního fenoménu, pro který, když ne pro nikoho jiného, by musela být vymyšlena škatulka art-rock. Ostatní budou třeba zvědaví na celou recenzi...
Pokud vám něco říká kapela
Yes, budete asi spíš patřit do starší generace nebo mezi muzikanty. To jsou nyní jediné skupiny lidí, které tahle legenda nějakým způsobem ještě zajímá, pro ostatní jde už o dinosuary, kteří překvapují tím, že ještě žijí a skládají muziku. Historii kapely a její význam v muzice přeskočme, částečně to udělali moji kolegové (viz odkazy níže) a i tak je recenze dlouhá. Teď a tady je důležité to, že v souvislosti s jejich neuvěřitelným výročím aktivní činnosti byl v květnu roku 2004 natočen v Americe koncert, který byl z vizuálního pohledu speciální svou pódiovou výpravou, kterou měl na starosti výtvarník
Roger Dean. Ten naplňuje omšelé, ale v případě
Yes velmi platné rčení o nehrajícím členu kapely, neboť jeho práce (obaly, plakáty) víc než pomáhaly definovat image kapely. Ti, co omylem klikli na tenhle článek, jsem už "odbyl" v popisku k desce, ale pro jistotu zopakuji stručný závěr, že aktuální DVD "Songs From Tsongas" je slušným průvodcem hudebního fenoménu, pro který tak sedne škatulka art-rock.
Lze předpokládat, že další řádky budou číst ti zasvěcení až zasvěcenější. Ti snad pochopí místy kritický tón, který je i není dán tím, že se nenaplnil kolegův odhad, že s živákem
"House Of Yes" kapela přes nás vyhazuje "vrásčitou a lehce se třesoucí rukou... možná poslední rukavičku".
Na úvod do detailu nepitvejme zmínku v bookletu o klasickém line-upu, v případě
Yes, jejichž obsazení se během let různě měnilo, není tak úplně snadné říct, co je tou klasikou. Berme jako základní fakt, že tenhle koncert odehrála sestava Anderson-White-Wakeman-Howe-Squire. Při pohledu na setlist výročního koncertu se potvrzuje základní oprávněná výtka ke všem živákům
Yes, které kdy vyšly na videu nebo DVD (neřku-li na CD), a to nejen v poslední době při příležitosti 35. výročí kapely. Ať už to byly "Yesspeak & Yes Acoustic",
"Yesspeak", "The Ultimate Yes" nebo stařičké "Yesshows", všechny pořád recyklují alba z první půlky 70. let s prakticky těmi samými skladbami. Rozdílem, který toto DVD doporučuje vaší pozornosti a dalšímu pitvání, je aspoň nahlédnutí do novějších položek rozsáhlé diskografie skupiny.
První disk se téměř úplně soustředí na úvodní, z hlediska popularity nejúspěšnější půlku dekády historie kapely. Najdete zde většinu "hitů" (ve smyslu známých kompozic, tahle muzika není o popěvcích a chytlavosti) z desek "Time And Word", "The Yes Album", "Fragile" (které je počátkem spolupráce s Deanem), "Close To The Edge". Na tři díly rozdělená "Mind Drive" je jedinou relativní novinkou (z alba "Keys To Ascension 2") mezi starými věcmi, ale lze to pochopit, když ji složila právě tato sestava kapely. Jelikož od
Yes neznám žádné předchozí živáky na DVD, nedokážu posoudit, nakolik klasické, stokrát ohrané skladby získaly hudebně na výročním koncertu něco navíc, proti živákům na CD se mi žádný velký rozdíl nezdá. Což se dá čekat,
Yes jsou muzikanti profesionálové, těžko instrumentálně zklamou, Andersonovi to také zpívá velmi dobře. Ale přece jen by potěšily méně chladné, neměnné výrazy, speciálně u Howea a Wakemana. Chápu nutnost soustředění i absenci nějaké velké show na pódiu, na to už mají roky, ale na druhou stranu je trochu nuda vidět zaujetí bez většího náznaku, že by je to celé opravdu bavilo. Obrýlený Howe nebo Wakeman v tričku vypadají, že je vyrušili ze cvičení v obýváku, aspoň Squire trochu odpovídá představě (staršího) rockera.
Druhý disk je tím, proč má tohle DVD aspoň nějaký význam pro ty, kteří snad ještě nemají nějaký předchozí záznam koncertu. Nejen oni, ale především ti mladší, kteří existenci
Yes zaznamenali po jejich comebacku v 80. letech díky písničkovějším, rockovějším skladbám, budou určitě potěšeni, že si kapela také vzpomněla na novější věci. Po patnáctiminutové přestávce se kapela na pódium vrátila v akustičtějším složení, a přesto začne mít koncert větší šťávu, za což vděčí právě repertoáru. "The Meeting", "Long Distance Runaround" nebo samozřejmě "Roundabout" mě vždycky přišly jako ty vstřícnější k publiku a tím z tvorby
Yes ty lepší. Také se hodně zlepší dojem ze skupiny, hráči se začnou usmívat a vypadat jako parta. Především Anderson vypadá, že si koncert začal užívat, dopředu hlášený výpadek textu u "Time Is Time" je sympatický, nevypadá jako hraný, aspoň Wakeman vypadá překvapený, že by měl hrát něco jiného. Kratší (z pohledu
Yes) skladby zahrnují největší hit "Owner Of A Lonely Heart" inzerovaný i na přebalu. Následně Howe zahraje svou sólovou skladbu, po které se druhá část koncertu ve své třetině vrátí zpět do elektrického hávu, a to s "Rhythm Of Love", pro tento účel výbornou. V ní konečně vynikne víc Deanova scéna, která jinak zas takovou roli, jak by napovídaly obrázky v bookletu, nehraje. Zpívající Anderson si na začátku skladby udělá výlet doprostřed sálu a celá skupina přece jen připomene, proč ji lze řadit do rocku, do té doby si lidi moc nezapaří. Vůbec je zajímavé přemýšlet o tom, jak relativní je slovo progresivita, kterým byl jejich rock ve své době označován...
Konečně dobře rozjetý koncert však kapela utlumí zařazením úmorně dlouhé "Ritual" - zástupcem dvou desek, historicky možná relativně významných, ale zároveň přesně těch, kvůli kterým lze pochopit výhrady k art-rocku jako muzikantské onanii (jemněji řečeno artistní produkci). A nezachrání to ani světla, i když jde skoro o jedinou skladbu, ve které se osvětlovači probudí a dělají víc, než jen statické různobarevné nasvícení scény. A následující cover Lennona a McCartneyho z debutu
Yes ani závěrečný známější "Starship Trooper" to nevylepší. Ortodoxní fanouškové nebudou souhlasit, ale myslím, že skoro všechny by mnohem víc potěšilo zařazení tří nebo čtyř dalších skladeb z novějších desek (osobně bych bral cokoliv z "90125", "Big Generator", "ABWH", ale i "Open Eyes" nebo "The Ladder"). Jsou na nich výborné skladby - že na nich dělali jiní, než ti na pódiu, by snad vadit nemělo, ale zdá se, že to by mohl být jeden z důvodů (největší hit si kvůli tomu vynechat nedovolili).
Ačkoliv lze mít k samotnému koncertu lecjaké výhrady, další vybavení disků je zkrátka špatné. Nemyslím zvuk, DTS (kromě Dolby 5.1 a Dolby Digital Stereo) uspokojí, i když by mělo být standardem. Obraz ve formátu 16:9 je fajn, stejně jako titulky v několika jazycích, i když toho zas tolik nenamluví a dá se rozumět. Nepotěší ale dvě chybky v názvech skladeb v samotném záznamu nebo překlep ve jménu v bookletu. Co snad není u výročního DVD příliš, je očekávání nějakých dalších bonusů než jen kratičkého sedmiapůlminutového interview s výtvarníkem Rogerem Deanem, ve kterém toho moc neřekne, větší část je sestřihem momentů z koncertu. Co takhle biografické a bibliografické údaje? Nebo video? Nebo přímý link na
jejich stránky?
Zdá se mi, že vydavatelské firmy až příliš spoléhají na věrnost fanoušků a moc pro ně v případě tak významné kapely neudělali ani na tomto dvojdisku. Je slušný, ale pořád platí, že
Yes nemají ve své diskografii po všech stránkách opravdu reprezentativní kousek.
P.S. nesouvisející s muzikou: Může mi někdo, kdo se v tom pohybuje, vysvětit jednu záhadu? Proč pořád lisují vnitřky DVD tak dementně, že v místě, které je vylisovaná prohlubeň, abste mohli prsty uchopit disk, zůstavá plast, který to znemožňuje?!
-
Pravda lže (Jirka, 31.08.2005 23:29) Reagovat
Nejsem ani starej, ani muzikant, a přesto Yes miluju. Na posledním pražském koncertu Yes byly všechny generace, od teenagerů po veterány. Yes mají stále co říct, ale mladší lidé o nich moc nevědí. Ale věřte nebo nevěřte, blýská se na lepší časy. viz http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=8929&auth= Přece jenom je to náročnější hudba, kterou rádio nestráví. Jejich nejlepší skladby připomínají kompozičně vážnou hudbu. Proto mě napadá analogie: Takový Bedřich Smetana by mohl být podle Pravdy ultradinosaurus, jelikož už dokonce nežije a navíc nic nového neskládá. Nechápu, že ho ještě v koncertních síních hrají a dokonce znovu vydávají. Hanba!
-
od autora (Ondřej Pravda, 01.09.2005 19:23) Reagovat
Ale pane Jiri, vy jste uplne mimo. Vzdycky me fascinuji lide, kteri sice umi cist ve smyslu zvladnuti pismenek, ale unika jim uplne obsah toho, co ctou, vidi neco uplne jineho. Proc to delaji, jestli vedome kvuli tomu "ze nekoho milujou" nebo proste neumi zpracovat informace, to je pro mne ta zahada.
Takze radeji po lopate: Kdyz byste cetl tu recenzi poradne, tak byste mozna zjistil, ze mam Yes dost rad, rozhodne nadprumern vzhledem k tomu, ze taky nejsem muzikant nebo stary. Taky nikde v recenzi nerikam, ze Yes jsou jen pro ty stare, nemyslim ze jsou to dinosauri, souhlasim s tim, ze jejich nejlepsi skladby pripominaji vaznou hudbu.
Ale to jeste neznamena, ze je to automaticky skvele (oni i v te klasice je dost hlusiny), ze budu slepe vsechno co delaji, obdivovat, a ze nebudu kritizovat, ze porad vydavaji stare skladby a reprezentativnejsi zivak se skladbami z poslednich 20 let aby jeden pohledal. A nedat na vyrocni! DVD takove legendy vic bonusu, to proste ostuda.
Zkuste nekdy pri poslechu narocnejsi hudby a jejim milovani take pouzivat mozek, nedelat to, to je hanba.
-
Zásah!!! (Jirka, 01.09.2005 21:24) Reagovat
Milý pane Pravdo, střílíte do mě od boku jako pravý kovboj. Je škoda, že právě vy, který šermuje nepochopením obsahu své dlouhé recenze, nerozlouskl obsah mé krátké poznámky. Někdy člověk vidí místo písmenek jenom červenou barvu, když má vztek. Já přece vůbec nezpochybňuju vaši kritiku. Pouze jsem se dotkl starých otřepaných frází o dinosaurech. A jestli jsem ve své poznámce slepě hájil hudbu Yes, tak ať se na místě propadnu do trezoru ČNB. Prakticky se dá říct, že se samotnou recenzí souhlasím. I když třeba Ritual podle mého koncert neutlumil. Doufám, že se zase nebudete čertit - Mikuláše máme až 6. prosince. Čest vašim kritikám!
-
od autora podruhe a naposledy (Ondřej Pravda, 02.09.2005 09:28) Reagovat
Pane Jiri, vy mi davate... mohu vas ubezpecit, ze jsem svou reakci psal uplne v klidu, stejne jako tuto, kdybych se mel rozcilovat nad kazdym podobnym pristupem, tak bych na tom svete moc nepobyl. Taky nastvana reakce vypada trochu jinak, ale to uz je vec nazoru. Svym druhym prispevkem ale jen podtrhujete to, co jsem psal minule, ted jste byl ale aspon o neco vtipnejsi,
Ted pisete "Já přece vůbec nezpochybňuju vaši kritiku...Prakticky se dá říct, že se samotnou recenzí souhlasím." - predtim jste nazval prispevek "Pravda lže" a na konec pripojil "Hanba!", coz je podle mne zvlastni zpusob vyjadreni vicemene souhlasu
ted pisete "Pouze jsem se dotkl starých otřepaných frází o dinosaurech." - v recenzi tato fraze neni ani jednou pouzita prave pro svou otrepanost
ted pisete "A jestli jsem ve své poznámce slepě hájil hudbu Yes, tak ať se na místě propadnu do trezoru ČNB." - predtim jste napsal "...a přesto Yes miluju", coz by se za slepe hajeni skoro dalo povazovat, nemyslite?
jestli myslite, ze toto je konzistentni a logicky nazor, tak byste mel uvazovat o politicke kariere, mate pro ni zakladni predpoklad.
-
Ustupuji! (Jirka, 02.09.2005 14:44) Reagovat
Vážený pane Pravdo, ustupuju zcela ukamenován Vašimi argumenty a dávám se na politiku jsa poučen, že milovat je to samé jako slepě hájit. A také už vím, že když po nadsázce o Smetanovi připojím slovo "Hanba", devalvuji Vaši kritickou práci víc, než to děláte sám svými poznámkami pod ní. A taky nepíšete o dinosaurech, jak jsem prvně uvedl, ale o dinosuarech a ty fakt neznám. Hanba! (Kruci, co to zas píšu.) Omlouvám se. Jdu si za trest pustit rádio v naději, že mě ztrestá Michal David nebo Hanka Zagorová. Fakt promiňte.