Dánští The Raveonettes se na své druhé řadovce "Pretty In Black" vrátili v čase a natočili klidnější a melodičtější desku, než byste po předchozích, speciálně po debutovém EP, čekali. Skoro plně dali najevo svou slabost pro ducha 50. a 60. let, své vzory Buddyho Hollyho nebo The Everly Brothers, ale ducha zvukově omladili a přidali svůj osobitý přístup.
Když se před dvěma roky dostalo do redakce debutní EP
Whip It On téhle dánské dvojice se zvláštně znějícími jmény Sune Rose Wagner a Sharin Foo, zaujalo kromě stylizace filmovým prostředím jednoduše znějícím "špinavým" rockem, který v té době popularizovaly jiné "the" kapely. Díky krátké stopáži nestačila deska založená na stejných ingrediencích a dobrovolném omezení tří akordů nudit. Na o rok mladším oficiálním debutu "Chain Gang Of Love", který se k nám do redakce bohužel nedostal, se dle různých zdrojů sice Sune, výhradní autor hudby kapely, opět dobrovolně skladatelsky omezil, ale na rozdíl od EP přece jen
The Raveonettes rozšířili svůj záběr, zmelodičtěli a zpopovatěli a výsledek prý nezněl vůbec špatně.
Jedním z klíčů k uchopení novinky "Pretty In Black" je osoba producenta. Přes nepochybný význam takové osoby dnes v mnoha případech není její volba nijak překvapivá, nebo i je, ale vliv na zvuk skupiny/interpreta to zas tak nemá. Nebo má, ale dopadne to špatně, abychom pokryli všechny možnosti. Spoluproducent novinky Richard Gottehrer se už podílel na minulé desce, ale teprve na téhle si se Sunem padli úplně do noty. Abyste trochu rozuměli, co máte čekat - Gottehrer je týpek, který spolu s dalšími dvěma složil pro The Angels jeden z nesmrtelných hitů 60. let "My Boyfriend's Back", který dost možná znáte a ani o tom nevíte (na desce jeho zmodernizovaný cover najdete, tantiémy se vždycky hodí). Taky produkoval
Blondie nebo The Go-Go's. Jak se nechal slyšet Sune, vždycky byl příznivcem hudby z té doby (kdo by to po poslechu prvního EP řekl) a když si uvědomil omezení předchozích desek, chtěl změnu.
Pokud vás tedy dostalo "Whip It On", tak vězte, že
The Raveonettes na novince skoro úplně opustili temnější nálady, podladěné basy a zboosterované kytary. Na menu jsou odlehčené, spíše popové skladby, tleskané rytmy, ženské vokály. Ostřejší minulost ještě občas trochu prosákne (například v "Love In A Trashcan", "Sleepwalking"), ale většina skladeb pohladí a vklouzne do uší na první poslech. Úvodní "The Heavens" tak připomene krále Elvise, což Sune i chtěl. Poklidnějších skladeb jen s jednoduchou kytarou, evokujících trochu country (ale hudebně je to jinde), je na desce víc. Změnou oproti minulosti je také přizvání hostů. Nečíst booklet, nevšimnete si toho, ale kdo může říct, že mu na desce bubnovala Maureen Tucker, bubenice (ne bubeník, jak si myslí v Muzikusu)
The Velvet Underground? Nebo aby vám hostovala další ikona staré doby, Ronnie Spector, zpěvačka The Ronettes? Z názvu nepřekvapí, že jde o jeden z velkých vzorů pro Sunea. Poslední z trojice hostů Martin Rev, klávesista "electro proto-punkového" dua Suicide, moc známý zatím není, ale třeba bude. Co se nezměnilo, je opět stylový obal inspirovaný filmovými plakáty, první jasné pouto s minulostí.
Na rozdíl od mnoha jiných desek není nutno se spokojit jen s pisatelskou snahou recenzenta. Na
stránkách kapely si můžete poslechnout ukázky ze všech jejich skladeb (B-strany singlů jsou jen přes iTunes) a vnořit se do barevného světa Sune a Sharin. Můžete řešit, jak moc se podobají aktuální podobě populárnějších
The White Stripes nebo zda jsou takoví ukázněnější
The Fiery Furnaces, jak je to s jejich podobností k Jesus and Mary Chain a podobné kratochvíle. Ale mezitím vám ty písničky vlezou do hlavy a chvíli vydrží. Každopádně z pasti stejnosti vyklouzli
The Raveonettes elegantně a potvrdili, že dělat si názor po jedné desce není rozumné. Zvláštní a přitom obyčejná deska se jim povedla.