Monkey Business si za těch několik let, co je lze potkat na české hudební scéně, vydobyli velice slušné renomé. Nejenže jsou pravidelně tahouny letních festivalů, ale jejich koncerty patří k nejosvědčenějším show, z Matěje Rupperta se stal jeden z nejosobitějších zpěváků a konečně muzika, jíž se band Romana Holého prezentuje, sympaticky pozvedla úroveň tuzemského popu. I když se jedná o funk. Nepřekvapí proto, že aktuální nahrávka "Kiss Me On My Ego" byla očekávána velmi netrpělivě. Podle některých se povedla, podle jiných méně, vysloveně negativní recenze jí ale kabátek neumazaly. Na musicserveru dostala od Honzy Baluška nadprůměrných sedm bodíků z deseti a ve velmi podobném tónu se nesla i hodnocení deseti redaktorů, kteří se podíleli na makrorecenzi tohoto alba.

Vojta Kostelecký - 6/10

Než se tentokrát dostanete Mankáčům přes všechny ty barevné kožichy a flitry poseté semišové trikoty až na jejich chlupatá zaoblující se bříška, pěkně se zapotíte, to mi věřte. A na rovinu, nejsem si vůbec jistý, jestli vám to nakonec za tu námahu bude stát. Zvukově, instrumentálně, pěvecky (Ruppertova hlasová ekvilibristika je pozoruhodná) i aranžérsky je "Kiss Me On My Ego" od první do poslední vteřiny dokonalá (rozuměj dokonale zkonstruovaná) deska. Precizní zpracování má však za následek, že místy působí poněkud odosobněně a sterilně, k čemuž přispívá i skutečně věrný osmdesátkový sound. Forma tady vyhrává nad obsahem vysoko na body. Většina svižných funky kolovrátků postrádá opravdu nosný melodický motiv. Zajímavější věci se překvapivě dějí v poklidnějších kusech s prokomponovanější a vrstevnatější strukturou a jazzovou náladou ("Slapstick", "Equilibrium"), v nichž lze vystopovat třeba dozvuky projektu Crushing Bliss. Ale ani z nich se rozhodně neposadíte na zadek. Roman Holý, dosud nesestřelitelný kormidelník českého funku, tentokrát jednoduše dost často vařil z vody. MB však mají velký dar proměnit na koncertě i tuto vodu ve víno. Takže...

Karel Veselý - 6/10

Roman Holý je nezpochybnitelným věrozvěstem funku v Česku. Silné osobnosti ovšem mají obvykle ten problém, že velikostí svého ega zastíní ostatní. Monkey Business vždy bez problémů o míle přehlušovali své epigony a jiné domácí učedníky funku, při poslechu "Kiss Me On My Ego" mám snad poprvé pocit, že konečně nastal čas, aby na domácí funkový trůn usedl někdo jiný. Funk v podání MB byl vždy jen chytře podané retro, po těch letech ale vyplývá na povrch také, že to retro je zakonzervované a zahleděné jen samo do sebe. Jestli jste si někdy mysleli, že se někdy posunou k nějaké šíře pojaté fúzi, pak to bylo jen zbožné přání. Romanu Holému se už skoro dokonale podařilo napodobit opravdovou černošskou hudbu, ale při poslechu jeho nejnovější desky nějak přestanete chápat, proč to vlastně dělá. Začíná to totiž být pěkná nuda. Chvíli jsem přemýšlel, že napíšu, jak se Monkey Business nikam nevyvíjí a jak jejich desky začínají znít všechny stejně. Pak mě ale napadlo, že Holého produkce se vyvíjí podobně jako funk v 70. a 80. letech. Od spontánního nářezu vycházejícího z jamování k maximálně propracovanému, sofistikovanému a někdy až nechutně sterilnímu zvuku. Funk je o radosti z hudby, života a o kouzlu nečekaného. Ó kéž by se i na této desce stalo něco mimo zavedené floskule. Inovace? Hosté, které si při vší úctě užijí a hlavně poznají jen specialisté? Bártova blábolovština v "Concrete Illusions"? Poznejte pět rozdílů od minulého alba (a názvy skladeb se nepočítají). Přesto k něčemu je tato deska dobrá - znovu upozorní na to, jak vynikající zpěvák je Matěj Ruppert. Zaslouží si konečně Anděla a určitě také sólovou kariéru. Monkey Business už přestali být sranda.

Jakub König - 6/10

Je mi jasné, že šest z deseti není pro takovou kapelu, jakou jsou Monkey Business, žádné pořádné hodnocení. Však oni taky všude jinde pravděpodobně dostanou daleko lepší známky. Ale jelikož jde o makrorecenzi, řekl jsem si, že můžu prostě vyjádřit, co mne při poslechu nového CD této české hudební stálice běží hlavou. Od toho ty makrorecenze koneckonců jsou. MB si vážím. Je to dokonale sehraná parta skvělých hudebníků, kteří si vydrželi jít za svým v tuzemsku do té doby neprošlapanými cestami. Mají zcela jasný hudební výraz, jsou rozpoznatelní takřka na první poslech, jejich muzika rozhoupává boky, je cool, nad věcí, vtipná, skvěle nahraná, zahraná i zazpívaná. Jenom mě prostě nebaví ji poslouchat. Tuším to už delší dobu, ale chtěl jsem si poslechnout novou desku. Pěkně v klidu, dát tomu čas, prostor. Je skvělá. Myslím, že všichni, kdo mají Monkey Business rádi, si nový výlisek opravdu užijí. Ale já jsem se při jeho poslechu zkrátka nebavil, spíš jsem měl tendence se do něčeho pustit, utřít prach, umýt nádobí nebo vyluxovat. Pár kousků mě přimělo si podupávat, pokyvovat hlavou, ale bohužel nic víc. Asi nejsem ten správný posluchač, přiznávám se bez mučení. Drazí Monkey Business, ze mě prostě víc jak šest z deseti nevytřískáte.

Radek Antl - 7/10

Vzpomínáte na ty začátky? Za příznivé ceny obráželi i ty nejzapadlejší zapadákovy, na koncertech řádili jak sjetí a očividně se bavili. Monkey Business tehdy byli těžce nad věcí a jestli něco brali vážně, rozhodně ne sebe. Pak se to celé tak nějak rozjelo, zapracovala média, zapracovali fanoušci, kteří o nich vyprávěli, kde se dalo. Reklama pro telefonního operátora, pár Andělů k tomu, ceny vstupenek stoupají. Najednou je z MBs zatraceně ambiciózní záležitost. Ve vážnějších polohách se ukazovali už od počátku, vždy byl však na prvním místě nadhled. A toho je na "Kiss Me On My Ego" jako šafránu (vtipná a hlavně výstižná "Kiss Me On My Ego"). Ano, Ruppert opět exceluje ("Concrete Illusions"). Už je ho tam ale tolik (vzdechy, steny, heky, hlesy apod.), až to hraničí s nezdravou exhibicí. Ano, obsazení hostů je úctyhodné, ale v mnoha případech jde spíš o efektnost nežli efektivitu. Vřískat jako Hughes by Ruppert zvládl taky, Bullock vs. Krejčoves to samé v bledě modrém, Bárta je zde spíš ze zvyku a vůbec, Tonya mohla dostat mnohem víc prostoru. (Naproti tomu "Slapstick" s Davidem Sanbornem je regulérní mňamka!) Ano, z řemeslného hlediska je ta deska skoro dokonalá a nějaká ta hitovka se také najde (české "Jungle Boogie" "Weekend Warrior", nádherná "Silence"). Autorské pero ovšem jako by za ten rok ztěžklo (či snad bylo vyměněno za počítač variující na stejné téma?), pro samou profesionalitu jakoby nezbylo místo pro jiskrnost a opravdovost. Příště prosím více tepla, více šťávy, méně ega a taky pořádný booklet. Sedm mínus.

Pavel Novák - 7/10

Monkey Business jsou jednou z těch kapel, o kterých nevím, co si mám myslet. Jednou mi přijdou šíleně ulítlí, snažící se o co největší recesi a pobavení posluchačstva, jindy jsou to skuteční profíci s kvalitním dílkem. Co se nové desky týče, jsou spíš profesionální než zábavní. Sice jim občas určitou komičnost nelze upřít, ale někdy jsou naopak směšní tím, jak se přehnaně snaží být dokonalí. Tak třeba ve vokálech na "Branded" (a vlastně nejen na ní), kterou jinak považuji za jednu z nejlepších z desky, působí Matěj Ruppert, jako by se snažil sám sebe zesměšnit. Nebo to tak snad mělo být? Matěj je pro mě jedním z nejlepších zpěváků u nás, ale někdy už to s tím svým pěveckým výrazem trochu přehání. Co mi ale na téhle skladbě skutečně vadí, je Dan Bárta, kterému už by měl konečně někdo zakázat zpívat anglicky. Když si ale desku procházím znova a znova, nemůžu najít nic, co by mi skutečně štvalo. Písničky jsou fajn, některé jsou více než povedené, třeba "Slapstick" nebo výtečná "Don't Touch My Fruit", kterou mám z celé desky nejradši a přímo z ní vyzařuje noční zapadlý zakouřený klub. Deska je dobrá, zvuk výtečný, ale někdy se moc nebavím. Přijde mi, že MBs už nejsou tak uvolnění jako dřív. Tak třeba zase příště. Jako bonus mají ode mě jeden neviditelný bod navíc za osobní egokartu, která mě fakt dostala!

Lukáš Franz - 7/10

Z poslechu čtvrté desky "opičí" party jsem, a to se veřejně přiznávám, měl docela dost velikou obavu. V nějakém článku jsem se dočetl, že "Kiss Me On My Ego" bude jejich doposud nejtvrdší výlisek. Radost. Jenže album přišlo na trh a já se v recenzi Honzy Baluška dočetl, že pravdou je spíš pravý opak. Jako milovníkovi hitů "We Feel Better Than Jan Hus", "Party Shit" apod. mi zatrnulo. Smutek. Jenže nakonec bylo všechno zase úplně jinak. "Kiss Me On My Ego" má solidní výkop v podobě "Chick Flick" následovaný výborným trackem "Weekend Warrior". Od podlahy, tak to mám rád. Radost. Od čtvrté skladby - "Silence" - ale nastává to, čeho jsem se bál. Vyklidnění. Jenže ouha, smutek nikde. Ty věci mě baví, některá víc, některá míň. Ale o žádné se neodvážím tvrdit, že by byla špatná. Z každé písničky je cítit, že Monkey Business vyzráli. Hrají si s nástroji ("Slapstick"), vokály jsou skvělé. Jasně, určitě se najde někdo, kdo bude pořád dokola mlít o tom, že Roman Holý je lapka a vykradač, a já se s ním přít nebudu. Ale i vykrádat se musí umět. A Roman (a Monkey Business celkově) prostě umí.

David Věžník - 7/10

Podívejte, jak se na tuhletu novinku Monkey Business dívám jááá. Já si teda myslím, že docela zapadá mezi všechny letošní očekávané desky. Revoluci nezpůsobí, ale příjemně se poslouchá. To já kdybych měl "Kiss Me On My Ego" ohodnotit jedním slovem, bude to slovo rutina. Fakt je, že kdyby tohle byl debut nějaké dosud neznámé skupiny, sednou všichni na zadek. V kontextu tvorby MBs ale trochu pokulhává. Já mám aspoň ten pocit. Ne že by na desce nebyly hity. Takové "Chick Flick", "Branded", "Golddigger" nebo "Artistic Suicide" jsou bomby, které obzvlášť dobře fungují naživo. Já ale také cítím jakousi vatovost ve zbytku alba. V jednom rozhovoru Holý prohlásil, jak je složité napsat dobrou melodii. V "Concrete Illusions" a vůbec v celém závěru alba jako by potvrzoval, že to občas dělá problém i jemu. A nepomůže ani zvuková dokonalost, ani jeho nový trik s falešnými konci skladeb, který si oblíbil natolik, že ho použil do pěti písní. A vzývané hostitelství s Glennem Hughesem? To já kdybych mohl, tyhle skladby bych na desku ani nedal. Ruší. A jsou moc agresivní. Ale možná je to opravdu o tom se k těm zdánlivě(?) nudným a rozhodně odlišným písním proposlouchat. "Kiss Me On My Ego" je příjemná deska. Toť vše.

Luboš Kreč - 7/10

Nebudu nijak zastírat, že Monkey Business mám rád. A vždycky jsem měl. Lákala mě jejich bezprostřednost, exhibicionismus, zvrácený humor, drásavé tempo jejich nejlepších vypalovaček. Žádné z jejich dosavadních desek bych ale nedal víc než osmdesátiprocentní hodnocení, většinou spíš těch sedm puntíků z deseti. A to nezměním ani u "Kiss Me On My Ego". Proč? Protože stejně jako v minulosti ani tentokrát Roman Holý se svými kumpány nepřipravili skutečně vyvážené album. Opět jsou tam brilantní pecky "Branded", "Weekend Warior", "Golddigger" nebo "Slapstick", ale v ústraní se krčí písně, kterým ne a ne přijít na kloub. Jež se topí v bezbřehé nudě, neuchopitelnosti. Možná to je mou vlastní omezeností, že nedokážu rozpoznat kouzlo "Concrete Illusions" či "Equilibrium", ale jsou to prostě ony, tyto egoistické vycpávky, které mi dojem z "Kiss Me On My Ego" kazí. Když to vezmu kolem a kolem, prostě se u Monkey Business nic nezměnilo. Zase natočili placku, hlavně která tepe, ale i trochu nudí. Co by ale mohlo být jejich zkázou, je strnulost, s níž ke své tvorbě kapela přistupuje. Hudebně toho tam totiž nového není ani zbla a pozlátko v podobě hvězdných hostů, které byste ale klidně oželeli, nemůže dlouhodobě obstát.

Ondřej Pravda - 8/10

O novince funkové mašiny Monkey Business jsem už prohodil pár slov s kolegy, takže tuším jejich výhrady. Pro mě však jde o první desku kapely, kterou jsem poslouchal soustředěně celou, takže jistě oprávněné výtky k opakování se a možná i studené profesionalitě mohu sdílet jen zčásti. Kromě důvodů shrnutých v hlavní recenzi bych přidal, nebo možná zopakoval následující postřehy. Hvězdní hosté fajn, ale kdyby kytaru a zpěv místo Hughese obstaral někdo jiný, nic by se nestalo. Což nemění nic na tom, že "Weekend Warior" je výborně našlápnuté. Škoda, že víc prostoru nedostává Tonya, Matěj je výborný zpěvák, ale Tonya má víc než na víceméně doprovodné sbory. To, že místy jsem se ujišťoval, že neposlouchám nepřeslazeného staršího Prince, je pochvala. Celkově pomalejší tempo a jazzovější nálada mi nevadí (ten saxofon by měli použít častěji), naopak, při poslechu doma vyniknou drobnější jemnosti a producentské fígle. A coby předchozí produkcí nepřehlcený posluchač musím pořád ocenit ten jejich "úchylný" humor a nadhled. Čili - novinka Monkey Business není hudebně objevná, ale pořád je to hodně slušná deska, ke které mám jedinou velkou (klasickou) výtku - chtělo by to kratší skladby. Za nápad okolo egokarty by ale měli dostat nějakou cenu, takhle se inteligentně a zajímavě dělá "fuck off" tzv. zabíjení hudby kopírováním.

Ondřej Ručka - 9/10

Na novou placku z dílny Monkey Business jsem čekal s napětím. Hudební magazíny už dávno před jejím vydáním krmily nedočkavé posluchače a fanoušky zvěstmi o tom, kterak bude nový kousek tvrdší a vůbec hutnější, a díky tomuto jsem k desce vzhlížel i s jistými obavami. A když deska dorazila na makrorecenzi, obavy nabyly konkrétní podoby. Rozjuchanost předchozích desek byla pryč a místo ní nastoupily zvukové a muzikantské fintičky a finesy a proměněný zvuk. První poslech byl zklamáním, druhý též. Třetí však pochybnosti o nové desce nahlodal a čtvrtý mé mínění začal obracet. A pak už jsem si novou desku začal notovat a melodie se mi usadily v hlavě a pochopil jsem a prozřel. "Kiss Me On My Ego" není deska na první poslech. Není laciná a neuchvátí během chvíle silou svých hitů. Ale o to rafinovaněji si s člověkem pohrává, pokouší jeho trpělivost a když posluchač vydrží, sladce jej za to odmění. Každá z písní na albu je surovým diamantem, který leckdo pro beztvarost zavrhne, nicméně zkušené oko brusičovo v něm, byť po chvíli zkoumání, nalezne zárodek budoucího třpytícího se a blýskavého kamenu, který se stane pýchou a ozdobou krásného šperku. A v tomhle případě se brusičem může stát každý.