Blue, to je slovo, které se v mytologii hudby používá spíše k vyjádření špatné a potemnělé, posmutnělé nálady. Těžko říct, proč si tento název vybral zrovna boyband, jehož úkolem je vyvolávat nálady a stavy naprosto opačné. Nebo jste už někdy slyšeli zasmušilý a depresivní boyband (tedy alespoň z těch, které mají sloužit coby buldozery dívčích srdcí a peněženek)? A Blue rozhodně nepatří mezi (chlapecké) kapely, které by vznikly samovolně a pak se prosadily dlouhou a usilovnou prací, čili pro ně platí charakteristika uvedená v závorce výše. I jejich deska "4Ever", která mi zrovna zní ve sluchátkách, vznikla jako komerční kalkul bez valných uměleckých ambicí.

Modroši, krom toho, že jsou chlapeckou kapelou, jsou i kapelou britskou, a proto je jako všechny britské umělce sžírá přirozená touha prosadit se za velkou louží v Novém světě. Málokomu se to podaří, své by mohl vyprávět například Robbie Williams, a tak ani Blue si v USA nikdy v podstatě neškrtli. Ač se snažili sebevíc - vyzněním jejich hudby (která silně vychází z r'n'b a urban music vůbec), zvaním si hostů (Kool And The Gang, Stevie Wonder) i předělávkami klasických hitů - nikdy za oceánem neuspěli. Ale co se nedaří v USA, může se značně dařit například v Itálii, a proto, díky značným úspěchům a prodejům na Apeninském poloostrově, vznikla i deska "4Ever" určená speciálně pro italské fandy a hlavně fanynky. Celá deska působí už bookletem poněkud podivně. Pokud jste ale zvyklí na grafický design desek například od Damichi, budete od začátku jako doma.

Hudební náplň je také pestrá, snad jako těstovinový talíř namíchaný z odpadků všech milánských restaurací, protože jako sbírka různých nevyužitelných příměsí a koření a kuchařských experimentů se tato deska zdá. Je to zásluha především nejednotného zvuku, který je tu a onde tvořen záznamem z živého vystoupení (ale nahrávaného snad mobilem v páté řadě od stropu stadionu) - "All Rise", "Alive", nebo a cappella útržek z "One Love", jinde zas písní ve speciální verzi nahrané někde na koleně pro italské posluchače jako "Only Words I Know" nebo tolik oblíbenou předělávkou klasiky "Get Down On It" (spolu s hosty Kool & The Gang a Lil Kim). Nevím, kdo dělal master tomuto CD, ale evidentně se nepředřel a na výsledném díle je to znát. Nemluvě o tom, že samotný materiál na desce je vyloženě slabý... Ač Blue patří svou produkcí k zajímavějším kapelám, kvůli kterým člověk nemusí hnedle přeladit stanici nebo přepnout kanál, na téhle desce nepředvedli nic a snad ani nemohli. Pochybuji, že by kvůli vzniku alba vůbec vešli do studia, spíše jen někdo prohledával archivy se záznamy a různými nevydanými nepodařenostmi.

Při poslechu této desky jsem si bezděky vzpomněl na houseový muzikál "Interstella 5555" od Daft Punk. Tam taky figuroval zlotřilý producent/manažer, který manipuloval bytostmi v různých dobách a různých koutech vesmíru. Ty pak sloužily k jeho nemalému výdělku. Podobný člověk asi stál i za tímto projektem, protože si nedokážu představit, proč by jinak poměrně kvalitní kapela vypouštěla do světa takovýto produkt. Jen kvůli penězům a ničemu jinému.