O detroitské dvojce The White Stripes není radno šířit křivá obvinění a lži, neboť tohle duo mají rádi jak alternativci, vyžívající se v zašpiněných klubech a stejně umolousaném zvuku, tak milovníci krystalického pop-rocku, jimž je underground blízký stejně jako poezii Vítězslava Hálka postmoderna. Garážový nářez, který dovedli The White Stripes takřka k dokonalosti na minulém albu "Elephant", se ale na "Get Behind Me Satan" rozpustil v moři improvizací a okatého zesměšňování publika. Ano, jistota, s níž kapela přistoupila ke své páté nahrávce, je do očí bijící a ne každému bude po chuti. S tím ale Jack a Meg Whiteovi počítali, jinak by to ani tito sarkastičtí skřítci nedělali. Když se jim totiž naskytne příležitost pověsit někoho za kšandy nepochopení do průvanu, stanou se z nich stíhací psi, jež nic nezastaví. "Get Behind Me Satan" je taková jízda na hřbetu vlkodava, čokla málo vídaného, rozvážného a zároveň temperamentního, který se před ničím nezastaví a žádná překážka pro něj není dost velká.

"Elephant" jsem si zamiloval kvůli drásavým peckám "Seven Nation Army" či "I Just Don't Know What To Do With Myself", které bouraly hranice mezi rokem 2003 a 70. léty. Páchly syrovostí, byly upřímné, geniálně prosté, celé album se převalovalo v odéru melodické bombastičnosti, triviální, leč maximálně účinné. "Get Behind Me Satan" je jiné, o moc jiné. Úvodní "Blue Orchid", první singl z desky, naladí sice na starou známou strunu, ale poté posluchače začne zkrápět sprcha neurvalých kapek, bez ladu a skladu, různě teplých, všelijak velkých a někdy až úchylných. Rozhodně se nejedná o prostinkou desku, která by se hodila k odpolednímu grilu. Tak možná ještě k táboráku, ale to jen díky tomu, že The White Stripes se opřeli do country, jímž se na nejedné písni opásali. Stejně tak si vypůjčili rychlé frázování rock'n'rollových mistrů, folkové ukolébavky, hardrockovou dynamiku.

I přes povážlivé experimenty si ale Whiteovi zachovali cit pro poctivou melodii, kterou ozdobili takřka každou položku "Get Behind Me Satan". V Jacku Whiteovi, který je výhradním autorem tvorby kapely, mají všichni ti, již žehrají, že písničkářství á la Beatles mizí ze světa, novou modlu. Vždyť "Forever For Her (Is Over For Me)" jako by vypadlo z polštáře Paula McCartneyho, "The Nurse" by klidně mohl po večerech spíchnout Lenny Kravitz a kam se Oasis hrabou na "Denial Twist". Ale aby té chvály nebylo příliš, "Get Behind Me Satan" občas i zanudí, to když se aranžérská jednoduchost zvrátí v prázdné mlácení slámy a melodie zůstanou zapomenuty kdesi v závětří. Takové jsou prostřední písně "White Moon" či "Instinct Blues". Právě tady dochází vrcholu touha The White Stripes zpohlavkovat zpohodlnělého fanouška tóny nečekaného blues a hendrixovského exhibicionismu. Jenže to funguje jen zpola, pokud vůbec. I závěr desky, poslední dvě písně, už je příliš rozvláčný, neudrží vaši pozornost, nepřímo nutí těkat očima po pokoji a hledat si zábavu jinde.

"Get Behind Me Satan" je hodně jiná deska. A to nejen ve srovnání s "Elephant", ale vůbec v kontextu běžné produkce. Už to není ten přímočarý garážový rock, ale poměrně těžko uchopitelná nahrávka, jíž je třeba věnovat spoustu času. A určitě si u ní nezapaříte. Singl "Blue Orchid" je vlastně taková bota na důvěřivce, kteří v dobrém mínění vběhnou do obchodu, kde sáhnou po starých dobrých dřevně znějících The White Stripes, ale doma zjistí, že si přinesli oboupohlavního zremixovaného Johnnyho Cashe. Berte, nebo nechte být, řvou ovšem mezi řádky Jack a Meg, lišácky se usmívají a za zády vztyčují prostředníček.