Zmatená, ale vcelku přitažlivá divočina

Ve Spice Girls bychom těžko hledali nějakou kvalitní zpěvačku, snad možná s výjimkou Melanie C. I přes své pěvecké indispozice se však nejúspěšnější ex-členkou stala Geri Halliwell. Za svou popularitu vděčí samozřejmě dobré hudbě, kterou se prezentovala, a jakmile zájem ustával, stačil nějaký ten skandálek a o Geri byl zase zájem. Na její novou desku jsem byl hodně zvědavý, protože tou předchozí "Scream If You Wanna Go Faster" si nasadila laťku poměrně vysoko. O svém novém počinu tvrdí, že jde o autobiografický soundtrack jejího života za poslední čtyři roky. Když se dívám na některé texty, musím říct, že občas musel být její život poměrně divoký. Ono vlastně i album samotné je docela divočina. Hlavně proto, že je absolutně nemožné se v něm na první poslech vyznat.

Docela šok může být pro někoho úvodní "Passion", která by se dala označit za čistě jazzovou baladu. Musím říct, že tenhle styl Geri skvěle sedí, a ve skrytu duše doufám, že jednou natočí album v podobném duchu. Zároveň zde skvěle vyniká i její jinak docela slabý hlas, a především v nižších polohách působí jako zkušená barová zpěvačka. To, co přijde potom, už ale tak radostné není. Z jazzu se Geri vrhne na už ne tak zajímavý pop v podobě druhého singlu z desky "Desire". Už zde vůbec nevynikají její kvality a všechno je zabaleno do laciného programmingu. "Love Never Loved Me" je sice velice povedená věcička, ale písničky v tomto stylu jsme před pár lety mohli slyšet už v podání Kylie Minogue, když vydala desku "Fever". V baladě "Feel The Fear" se opět dostanou na řadu živé nástroje, které tuto jinak nepříliš výraznou písničku pozvednou o úroveň výš. "Superstar" docela navazuje na předchozí desky - je to přesně ten styl tanečního popu, který Geri sedí. "Surrender Your Groove" by se dal označit za pohled do osmedsátých let, zatímco "Ride It" se opět vrací k popíku a la Kylie. Vyvrcholení desky následuje posléze v podobě "There's Always Tomorrow". Písnička jako vystřižená z brazilského filmu, při které se, když zavřete oči, octnete někde na písečné pláži při azurovém moři. Zamilovaná "Let Me Love You More" ničím neohromí, ale ani neurazí a hezky se poslouchá. "Don't Get Any Better" se nachází někde mezi "Superstar" a "Surrender Your Groove" a stejně tak by se mohla nacházet na některé z předchozích desek. Před koncem nesmí chybět ještě nějaká ta baladička. "Loving Me Back To Life" působí ale tak trochu nudně. Ovšem to, co přijde na konci, se nevidí tak často. Stejně jak jazzově album začalo, tak i skončí. "So I Give Up On Love" se sice rozjíždí pozvolna, následně ale nabere tempo a s bigbandem za zády Geri opět posluchače utvrdí v tom, který styl jí opravdu sedí.

Na nové desce se Geri rozhodla experimentovat mnohem více než na prvních dvou počinech. Ze spolupracujících autorů a producentů se zde opět objevuje například Peter John Vettese, spoluautor nádherné balady "Calling" z předchozího alba, který zde Geri pomáhá právě s oněmi jazzovými počiny. Na můj vkus bylo však přizváno až příliš mnoho producentů. Kvůli nim deska nemá jednotný zvuk a dala by se de facto rozdělit na několik částí. Je vidět, že Geri neví, kudy dál. Má se snad držet tanečního popu, lehce nadprůměrného popu, vsadit na balady s živými nástroji anebo se snad vrhnout na jazzovou kariéru? Tahle deska mě zklamala a zároveň potěšila. Zklamala mě svou zmateností a nejednotným směrem, ale potěšila, protože obsahuje několik velice povedených kousků.