Je to v podstatě takový druhý návratový poločas pro nejslavnější sestavu Black Sabbath, kapely, která svého času (spolu s Deep Purple a Led Zeppelin) založila žánr zvaný hardrock. Její čeští příznivci mají to štěstí, že oba poločasy měli možnost vidět přímo na stadionu, respektive v hale. A možná i proto, že před sedmi lety na atletickém stadionu pražské Slavie se ten první poločas (aneb vystoupení Black Sabbath s Ozzy Osbournem za mikrofonem, byť bez tehdy nemocného bubeníka Billa Warda) velmi vydařil, na ten druhý v T-Mobile Aréně, nebo-li staré dobré Sportovní hale, dorazila oněch fanoušků pěkná řádka, a jestli nebylo vyprodáno, tak jistě zbylo jen několik málo lupenů.

Jak bylo v předstihu avizováno, přesně ve čtvrt na osm hala potemněla a spustil se pořádný rachot. Ortodoxní metalisti Soulfly připomínali dobře promazaný parní válec, který nenechal v dosahu svých reprobeden ani jediné stéblo trávy stát. Burácivá, valivá kytarová stěna předváděla na odiv svoji mohutnost, podpíraná bezchybnými strojovými bicími. Zpěv (dá-li se to tak nazvat) připomínal něco mezi přátelským povykováním přerostlého hladového tygra na osamělou antilopu a ulevováním si v kleče na toaletě po zvláště náročné noci. Chápu, že to spolu s jistou ne nepřeslechnutelnou monotóností patří k věci, chápu také, že tato muzika má spoustu obdivovatelů, kteří byli ostatně dle neúnavně hrozících paží v hale snadno rozpoznatelní, ale pro mé melodii marně hledající ucho to nebyl nijak úchvatný zážitek.

To Velvet Revolver, na pódium přišedší po možná trochu zbytečně dlouhé (45 minut) pauze, byli jinou kávou. Tak nějak dochucenou, i s tím kofeinem a lógrem na dně hrnku, snad jen mléka v podobě kvalitního zpěvu se nedostávalo. Stručně řečeno: Na výtečné kytaře postavené hardrockové vypalovačky, kterým chyběl stejně dobrý zpěv. Ne že by zpěvák zpíval vysloveně špatně, spíš tak nějak bez výrazu, nezapamatovatelně, nepočítám-li jeho imitaci policejní sirény na konci dvou písní. A byla to vzhledem k výrazným melodiím, zajímavým rytmickým změnám a vůbec dobrým hudebním nápadům docela škoda. V hledišti sice ubylo hrozících rukou, za to však přibylo potlesku po jednotlivých skladbách.

Hlavní hvězdy na sebe nenechaly zdaleka tak dlouho čekat a hned po asi dvacetiminutové přestavbě pódia se spustil čtvrt hodiny před desátou záznam, na kterém se rychlostí blesku střídaly snad všechny slavné riffy Black Sabbath, a že jich skutečně není málo. Sestřih o délce jedné písně skončil, na pódium za obrovského aplausu vkročili pánové Adam Wakeman (klávesy), Bill Ward (bicí), Geezer Butler (basa), Tony Iommi (kytara) a Ozzy Osbourne (zpěv) a začalo TO! Už ve třetí písni "Into The Void" bez potíží přiměl Ozzy halu, aby polovinu textu odzpívala za něj. Make-up tvořil jeho tvář ještě mrtvolnější než obvykle, cupital (jinak se ten pohyb nazvat nedá) z jedné strany pódia na druhou, povzbuzoval diváky tleskáním, a zpíval... no, prostě zpíval. Je zkrátka pravda, že jeho životní styl zanechal na hlasových možnostech jisté stopy, takže některé pasáže neudýchal, jiné nenápadně transponoval a občas prostě zapěl na férovku falešně. Naštěstí měl v zádech jak švýcarské hodinky šlapající kapelu, která hrála jako z partesu a která věděla spolu se svým zpěvákem, že nemá zapotřebí získávat publikum na svoji stranu, protože to tam je od začátku tak nějak samo od sebe. Obrovské charisma zejména Osbournea a Iommiho, výborný, i když možná příliš hlasitý zvuk a po dvojici "Electric Funeral" (moje nejoblíbenější) a "Ironman" mě zkrátka měli na lopatě. Co po tom, že zpěv není dokonalý, když se hala rozzáří světélky zapalovačů při hymnické "Black Sabbath", po níž vám pánové naservírují závěr v podobě dvojice "The Wizzard" a "Paranoid". Tohle je zkrátka klasika, o níž odmítám vést spory. A tak jsem po jednom přídavku, který zaokrouhlil vystoupení Black Sabbath na hodinu a půl, odcházel spokojen.

Je možné, že uslyšíte nebo budete číst výtky typu už to není ono, nestačí s plícema nebo že se na to nevy... . Ale podle mě je lepší technicky ne úplně perfektní nářez, ze kterého čiší radost z hraní, než dnes poměrně častá dokonalá nuda. Tudíž na výtky kašlu a jsem rád, že jsem Black Sabbath s Ozzym znovu viděl. I když musím přiznat, že před sedmi lety to bylo lepší.

Black Sabbath, Velvet Revolver, Soulfly, T-Mobile Aréna, Praha, 29.6.2005